RODINA A PŘÁTELÉ: Vzpomínání na Vernea v Počernicích
Byla to velká sláva v Horních Počernicích. Pan Horák tam představoval svoji studii o vernovské edici nakladatelství Jos. R. Vilímek a mě potěšil pozváním, abych se mohl účastnit.
Sláva se odehrála v pěkném prostření výstavní síně firmy AMIRRO. Oznámena na 18. hodinu, já měl práci do půl šesté, takže Sůza měla co dělat, aby mě za půl hodiny dopravila ze Smíchova do Horních Počernic ve večerní špičce. Měl jsem radost, že se jí to podařilo a představoval jsme si, že vstoupím do síně AMIRRO jako Phileas Phogg "ještě dřív, než kyvadlo odbilo šedesátou vteřinu" a řeknu "zde jsem, pánové."
Přijel jsem, i to se povedl říct "zde jsem pánové", načež zněla odpověď, že je to moc pěkné, že zde jsem, ale zvukař zde není a je dlužno na něho počkati.
Zkrátím.
V půl sedmé jsem způsobil, že se slavnost rozběhla i bez zvukaře a přesvědčil jsem paní galeriovou Amerriovou, že budeme říkat vše, co se sluší, bez zvukaře, na hubu a že lidi uslyšej. Herec pan Bořivoj Navrátil tedy přečetl na hubu, bez zvukaře, úryvek z knihy Vadima Horáka o Vernově díle v nakladatelství Jos. R.Vilímek a ještě další podivuhodné děje se odehrály bez zvukaře a nakonec jsem i cosi vyprávěl já na hubu bez zvukaře a bylo sedm hodin a paní galeriová Amirro-ová bez zvukaře prohlásila, že slavnost vrcholí a že začíná žraut a že je možno se vrhnout na obložené chlebíčky a na kelímky s moravským vínem barvy červené a bílé. Pak mě cosi napadlo, vzal jsem si poslední slovo a povídám:
"Slavnost se povedla. Nezbývá, než aby se dostavil onen prožluklý zvukař!"
A na ta slova ozvalo se zezadu:
"Já jsem tady! Já měl zapsáno, že je to vod sedmi!"

PSÍ PŘÍHODY: Iris, utíkej!
Někdy se stane, že Ljuba jde na procházku s Iris beze mne a bez Barta. Podle toho to tak dopadne.
Pak se stane, že přijdou obě domů a Ljuba vypráví:
"Tak jsme byly s Irdou na Šalamounkách. Najednou se odněkud vyloupnul volně ložený vlčák. Iris se začala klidit. Za chvilku se objevil druhý vlčák a oba začali Iris honit. Paní od toho prvního vlčáka začala křičet a paní od druhého taky. Já utíkala za Iris. Ona, pitomá, se ohlížela. Iris,utíkej! křičela jsem."
Poslouchal jsem to poutavé vyprávění a Bart poslouchal taky. Nevnímal smysl slov. Působil na něho tón doznívajícího vzrušení dramatické chvíle.
Iris, utíkej, to zvolání mě citově zasáhlo. Iris, ta něžná běžkyně, Diana brdských svahů, Iris delikátní, ta že měla být cílem ataku dvou nezvedených vlčáků?
Nevím, co si o tom myslel Bart. Taky poslouchal, taky vnímal, jistě ne slova, spíš mimoslovní smysl výpovědi.
A jak ho znám, a že ho znám za těch deset let dobře, kotrbou mu táhlo:
Cože? Utíkat před vlčákem, i když jsou dva, co to je za strašnou pitomost? Copak jim nikdo neřek, že se vlčák dá sežrat, jelikož je to jedlý pes?