RODINA A PŘÁTELÉ: Stávám se zvolským občanem
Už za měsíc budeme bydlet ve Zvoli, ve vesnici nad Vraným. Onehdy mě rozesmálo, když nějaký rozumprd o mně napsal, že jsem v Praze náplava. Bože, můj pradědeček hezký kus té Prahy postavil! Naopak, já napříště budu náplava ve vesnici zvané Zvole.
Když mě tam Ljuba zavedla poprvé, nenapadlo mě, že tam někdy budu bydlet. Je to satelit, tedy areál domků na parcelách o 800 čtverečních metrech. Zvolští občané tomu říkají s neskrývaným pohrdáním Šmoulov. Ptáte se, jestli bydlím na dobré adrese? Boha jeho, bydlím na Šmoulově! Už vím, kde je hospoda, byl jsem tam onehdy na obědě. Trefím do sámošky a do cukrárny. Ale už mi není jasné, čemu se ve Zvoli říká Dallas.

Zatím tedy vnímám Zvoli spíš vizuálně. Takže jedno pozorování:
Někdy v polovici srpna přijeli dělní mužové a jali se bourat školu (ano, vím, kde je škola ¨, ale tohle se mě - na rozdíl od hospody - opravdu netýká). Odbourali střechu a my jsme si s Ljubou říkali, jak je to skvělé být žáčkem školáčkem ve Zvoli: těsně před začátkem školního roku začnou demolovat školu!
Jenže oni ji nejen zdemolovali, oni během uplynulého týdne udělali krov a do prvního září,nechci prorokovat... ale být žáčkem školáčkem, moc bych se neradoval.

PSÍ PŘÍHODY: Pustit Irdu do hospody
V neděli jsme byli na kolistickém výletě. Žádná velká kilometráž, jenom komorní kolečko po Brdech s obědovou zastávkou nad Kytínem. Místo se jmenuje U papouška a není to ledabyle zvolené jméno.
Iris měla entrée - nejdřív se očuchávala, poté poprala s fenkou labradora. Nevím kdo začal, třebaže jsme byl metr od rignu. Prostě se to semlelo. Irda má školu od Barta, tomu se to taky vždycky nějak semele. Zpětně neposoudí nic ani Sherlock Holmes.
Teď k těm papouškům.
Ono výletní hostinské místo je určeno pro kolisty v létě a běžkaře v zimě. Je tam příjemné posezení, dostanete tam najíst a napít a můžete se kochat pohledem na český ráj: je to zahrádka, obydlená trpaslíky (četnými), kancem, čápem, papouškem a podměrečným jelenem a srnkou, to vše z gypsu (nebo plastu, neťukal jsem na to). Je to všechno velmi krásné. Iris, která se poprala s labradorkou, se nechala zahnat pod stůl a tam setrvala dobře dvacet minut.
Pak si všimla gypsového (snad plastového) jelena se srnkou.
Vydržela civět skrz plaňky plůtku dělícího hospodu od českého ráje snad půl hodiny. Pohne se to? Nepohne? Nic není cítit, ale je správný vítr?
Píši večer, už je hluboce po setmění a Iris už podřimuje ve své krabici vystlané dekou. Jako každý večer usíná, zde bude spát. Občas se jí zdají sny. Ňafe a hrabe nohama.
Jestli to udělá tuhle noc, budu vědět, že se jí zdá o gypsové srnce, jak obživla.