RODINA A PŘÁTELÉ: Nebyla to Fata Morgana
Někdy máte dojem, že jste oběť mámení smyslů. Mě se to stalo v sobotu na kolistickém výletě v Brdech. Máme tam trasu z Kytína na Knížecí studánky, pak na Dobříš, tam se na zámku výborně najíme a jedeme pak do Hutě na Voznici zpátky do Kytína, cca 30 km velmi pohodové jízdy.
Cesta vede převážně lesem, po lesních stezkách a to máme rádi jak my kolisti, tak Iris, která běží s námi - nerada běhá po asfaltu, bolí ji to do tlapek. Nicméně jsou tam i úseky asfaltové. Po jednom takovém úseku jsme tedy jeli, Ljuba už zahnula na lesní stezku, já jel ještě chvilku sám - a najednou koukám, uprostřed lesů, jede proti mě invalidní vozík. Asi tak ve vzdálenosti sto, sto padesát metrů.
Kdepak se tady, uprostřed brdských velehor, vzal?
Sjel jsem za Ljubou, abych jí to sdělil.
"To není možný," pravila. Vyzval jsem ji, aby se přesvědčila sama.
Vrátila sena silnici. Silnice byla prázdná.
Usoudila, že je to důsledek tělesné námahy. Přepracování. Překyslíkování. Kdečeho. Prostě, Fata Morgana.
Zapochyboval jsem o vlastní soudnosti, ale přece jen mi to nedalo a vyjel jsem kousek po té silnici...
A našel jsem ho. Invalidní vozík, na něm pán, a z vozíku sbíral houby v lese!
Měl jsem dvojí radost. Jednak proto, že se prokázala moje soudnost, jednak proto, že člověk, který by normálně byl odsouzený být někde doma nebo kousek od domu si teď může na vozíku vyjet do lesa na houby.

PSÍ PŘÍHODY: Z Barta se stává rozvážný pán
Ne snad, že bych mu sundával košík a pouštěl ho z vodítka, když jsou v dohledu jedlí psi! On by se popral rád, kdykoli a kdekoli! Ale přece, změny tu jsou. Jako onehdy. Byli jsme na procházce na vršku Mrázovka s Iris i Bartem a sedli jsme si na lavičku pod lanovkou. Uvědomil jsem si, že jsem tohle ještě nikdy neudělal! Vždycky jenom klušu s Bartem na laně a koukám, jestli někde není zdroj nějakého konfliktu.
Takže sedíme, sluníčko pěkně svítilo a hřálo, přestože byl srpen, a zdola od Bertramky se vynořil pán a měl na vodítku velkého černého chlupatého psa. Omotal jsem tedy vodítko o opěradlo lavičky a čekal, co bude dál.
Bart mi až dosud ležel u nohou. Teď vstal a přísně hleděl, velmi pozorně.
Za těch deset let co jsme spolu jsem ho mockrát škádlil tím, že jsem mu dal nohy na záda jako na podnožku. On se vždycky natočil, aby mi nohy spadly.
Tentokrát ne. Stál jak socha a já měl nohy pohodlně natažené celou tu dobu, co pán s velkým černým chlupatým, psem na vodítku kráčel kolem nás.
Dobře, řeknete, tak jakápak změna?
Před rokem, před dvěma by Bart urval celou tu lavičku i s námi na ní sedícími od země!