RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - rock´n roll
V padesátých létech mi bylo pět až patnáct let. Ale už v raném věku jsem - aspoň trochu - s muzikou přišel do styku. Myslím tím muziku pro mladé srdce, nikoli tedy klasiku devatenáctého století, kterou si přehrával na gramofonu můj otec.

Časově to nedovedu zařadit. Jistě jsem byl kluk školní docházkou povinný, když jsem se dozvěděl o existenci americké úpadkové hudby. Dozvěděl, to znamená dočetl: v novinách otiskli fotografii zloducha jménem Bill Halley, jak hraje na kytaru - opřen o paty a temeno, v mostu! U fotky komentář v tom smyslu, že americká úpadková hudba připravuje mládež k imperialistické válce proti táboru míru, nebo tak něco.

Co se vysílalo v oficiálním rádiu si moc nepamatuju. Jako hity byly považovány písničky Kristýnka, Plují lodi do Triany (?) a Cestář. Hlavním zdrojem hudebního potěšení bylo tehdy rádio, zvláště pak vysílač zvaný Laxík. K občasnému zachycení byl taky vysílač pro americké vojáky v západním Německu. Poslouchání Laxíku bylo spojeno s útrapami - Laxík se dal chytit na střední vlně a signál byl velmi kolísavý a zachrchlaný.a
Někdy na sklonku padesátých let se v Praze dal koupit první rock´n roll na desce! Na Příkopech tehdy stála dřevěná budova, spíš pavilon, a v ní bylo maďarské kulturní středisko. A tam za desetikorunu prodávali desku se skutečným autentickým rokáčem! Vystál jsem si frontu a desku si odnesl. O něco později s e objevila deska s rokáčem v polském kulturním středisku. Ten maďarský rokáč byl jenom hraný, polský zpívaný, polsky. Písnička s e jmenovala nějak jako Arizona.
Rokáč a jemu příbuzný boogie woogie byly samozřejmě přísně zakázané a nesměly se veřejně provozovat. Později, na začátku šedesátých let, když už jsem chodil tancovat, bylo přísně zakázané "volné držení partnerky", ale to už patří jiné epoše. Komunismus je tedy ve mě zakotven ve spojení s buzerací kolem hudby. Přiznám ale, že jsem po mnoha letech s úžasem zjistil, že rokáč to neměl lehké ze začátku ani v Americe padesátých let, i když, dovedu si představit, úroveň tamní buzerace byla zcela jiného řádu, než u nás.

PSÍ PŘÍHODY: Irando Lotrando
Jak známo, loupežník Lotrando přepadal pocestné. Dnes se tomu bohunelibému řemeslu věnovala Iris za Bartovy asistence. To šla paní po cestě a nesla si dvě tašky s nápisem Albert. Irando si ji vyčíhala, šikovně ji oběhla a pěkně odzadu, tedy po loupežnicku ze zálohy, se začala zajímat o obsah těch tašek.
Přísně jsem na ni křikl a to přilákalo Bartovu pozornost. Bart ví, že když jsem přísný, je nějaká legrace a chce se taky zúčastnit. Křikl jsem ještě přísněji a to znásobilo atraktivitu obou tašek.
Paní se tomu smála.
"Nezlobte se, že vás ta pakáž obtěžuje," omlouval jsem se.
"Však ona by mě obtěžovala víc, kdybych v těch taškách nesla něco jiného, než v jedné bačkory a v druhé trička a zimní čepice!"
Iris je Lotrando začátečník. Lotrando pokročilý dobře ví, který dostavník veze soldáty s nabitými puškami a který plukovní kasu.