RODINA A PŘÁTELÉ: Premiér Paroubek to zařídil
Nebude to o politice. Bude to o billboardech podél dálnice D1. Ty se vysmívají Paroubkovi coby muži odpovědnému za to, že je dálnice taková, jaká je. Upřesním. Dálnice je stará - více méně, ona se dlouho stavěla a během stavby se na dokončených úsecích se jezdilo (jako po dálnici do Hradce, která utkvěla na mrtvém bodě kvůli skupince ekologických fanatiků, kteří sabotují její dostavbu a stát je neschopný proti tomu něco udělat).
Nicméně Paroubek je premiér nyní a nyní jezdíme po dálnici a ta je v děsném stavu a denně jsou tam nehody a zácpy a probíhají tam příšerně pomalé a jistě že i předražené (jak to tak bývá) opravy. Proto ty billboardy. Podrobnosti i s fotkou mají kupř. na iDnesu.
Je to zajímavá novinka. Začalo to "styděním za premiéra", to byl Paroubkův nejapný předchůdce Gross, který také díky posměšným billboardům propadl až na samo dno směšnosti a dnes by mohla sociální demokracie vyvěsit billboard na Lidový dům STYDÍM SE ZA SVÉHO PŘEDSEDU. No a teď je to cílený politický billboard. Není jediný, na cestě mezi Prahou a Humpolcem jsem před třemi nedělemi zahlédl, myslím, tři kusy. Ale hned jsem si jich všiml a utkvěly mi v paměti. Funguje to výborně. Kdybyste si vzali do ruky transparent a šli protestovat před úřad vlády, dohromady si toho nikdo nevšimne. Této akce si všimnou postupem času statisíce lidí.

A teď - po vzoru Miroslava Macka: vsaďte se, že - pokud akcí tohoto typu bude přibývat - si naši politici všimnou, že "na Západě" jsou billboardy kolem dálnic zakázané?

Mimochodem, informace o dálnicích a rychlostních komunikacích v ČR získáte zde, na serveru dalnice.com.

PSÍ PŘÍHODY: Ema hraje fotbal
V rodině máme už nějakou dobu dalšího pejska. Je to fenka hladkosrstého foxteriéra a jmenuje se Ema. Když se řekne foxteriér, vytane mi na mysli slovo rapl. Ema se nesnaží mě o tuto asociaci připravit. Je jí pět měsíců a chová se úměrně věku i úměrně svému rodu.

Nicméně i ve svém raplovství dokáže vyvinout značnou míru racionality. Jak s tím fotbalem. Dva chlapečkové hrají fotbal s míčkem z měkké hmoty, míčkem takové velikosti, že ho Ema dokáže vzít do huby. Chlapečkové hrají, Ema běhá mezi nimi a překvapivě často se stane, že jim míček sebere.
Čekal bych, že se Ema dá na úprk a oni že ji budou honit kolem baráku a nakonec to vzdají a Ema zaleze někam do kouta a bude tam míček hryzat. Kdepak Ema! Ta běhá,kličkuje mezi chlapečky, kličkuje s úžasným přehledem, má je oba v merku a úspornými pohyby dokáže změnit směr, zastaví se, pak se otočí, na tuhle taktiku nemají chlapečkové protitaktiku. Hodinu by mohla běhat mezi nimi a to by nebyla zábava. Takže Ema míček odloží, chlapečkové do něho kopnou a hra začíná nanovo.
Pro Emu ten míček není kořist, nesnaží se ho zmocnit a urvat pro sebe. Je to skutečně předmět hry a ke hře patří pravidla i hřiště. Toto ona sama pochopila ve svých pěti psích měsících.
Leckterý člověk to nepochopí do lidské smrti.