RODINA A PŘÁTELÉ: Dvě návštěvy výstavy (2)
Včera jsem tu psal o výstavě HR Gigera, která je do zítřka (13.7.) v Národním technickém muzeu na Letné. Další zajímavá výstava je v Jízdárně ražského hradu, výstava Zdeňa Buriana. To si jistě dovedete představit, že jsem na Burianovi vyrůstal, takže jsem s láskou shlížel originály ilustrací verneovek, Ransoma, Assollanta... Škoda, že zde nebyly vystaveny jeho dětské a rané práce, které byly před pětadvaceti lety na jeho první velké souborné (leč těsně posmrtné) výstavě v Praze Mánesu. Burian se naučil mistrovsky realisticky kreslit někdy v sedmi letech a když se ve třinácti dostal na Akademii, nemohli ho tam dohromady nic naučit, přinejmenším podle jeho názoru. Takže z Akademie odešel a nikdy ji nedostudoval - třebaže se po celý život podepisoval coby "akademický malíř". Jako realistický ilustrátor dobrodružného žánru byl nedostižný a teprve teď mu Milan Fibiger šlape na paty.
Nicméně to vše má i stinnou stránku. Průřez jeho dílem je monotónní. Co uměl, uměl - jednou pro vždy, jak v ilustrační tvorbě, tak v tvorbě monumentálních rekonstrukcí pravěkého života. Když pak došlo na volnou tvorbu, nastává katastrofa. Vzpomínám si, s jakou pýchou mi ukazoval obraz s nahou černoškou ve "vášnivé noci" - i tato šílenost na výstavě visí. Obrovský přirozený talent, který sklouzl v mladém věku do komerce a nikdy se z ní nevyhrabal. I tak je možno na něho nahlížet a výstava naznačuje, že je to náhled krutě pravdě- podobný. Burian měl raketový start v tom smyslu, že ho na Akademii vzali opravdu v dětském věku. Neměl ale řádné rodinné zázemí (matka s ním utekla otci, který zůstal v Kopřivnici) a nikdo nezabránil tomu, aby se plně nevěnoval ilustrační tvorbě. Odchod z Akademie byl nevyhnutelný a ilustrace ho vtáhla - ilustrace žánrové literatury.

PSÍ PŘÍHODY: Ten pes je pěknej
Bart bývá chválen dámami, jak je pěknej. Nemá pupek, nepodobá se válci, jak to u rotvajlerů staršího ročníku bývá zvykem, a srst se mu pěkně leskne. Ne snad, že by připomínal štěňátko. Deset mu ale nehádá nikdo.
Onehdy usoudila jedna paní, kterou jsme potkali, že za to může péče jeho kamarádky Iris.No, do jisté míry je to pravda. Iris líp slyší než on (on zase líp vidí) a stokrát za den začne Iris ječet a žene se z patra do přízemka a z přízemka na zahradu a tam k vrátkům aby zahnala vetřelce a Bart vždycky kluše a dupe za ní a to je docela slušný tělocvik pro desetiletého psa.
Kromě toho s potvrdilo, co jsme vždycky čítal, že pro psa je nejlepší psí strava, tedy psí konzervy a granule. Je fakt, že od té doby, co jsme začali s Propeskem, má Bart pěkně lesklou srst a celkově je fit, kdežto dřív, když se přiživoval u stolu a kdy mu dokonce Míša vyvařovala, nevypadal zdaleka tak dobře, jako teď.
Takže péče mu spíš neprospívala než prospívala a prospívá mu Irisčino hulákání, což taky není péče, nýbrž nepéče.
Nevím, jaké moudro z toho odvodit pro lidský rod. Nechci ani pojídat granule, ani hulákat u branky a tím méně stokrát za den běhat po schodech.
Raději se projedu na kole, přece jen je to důstojnější počínání.