RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Plynové lampy
Včera večer jsem projížděl na motocyklu Suzuki Malou Stranou a vzpomněl jsem si, že magistrát má v úmyslu obnovit plynové lampy. Zatím jsem žádné nové plynové lampy neviděl, tak aspoň mohu zavzpomínat na ty staré.
Dnes už si nevzpomenu, kde všude byly - rozhodně ale na Malé Straně a speciálně na Kampě se držely nejdéle.Plynová lampa měla z dnešního hlediska jednu zvláštnost: hořela pořád, i ve dne. Přes den v ní hořel maličký ohýnek. Když se smráklo, přišel lampář s tyčí opatřenou háčkem. Z lampy vyčnívalo drátěné oko. Lampář zachytil háčkem oko, zatáhl, ten plamínek se zvětšil a tím rozžhavil keramickou baňku, říkalo se jí punčoška. Za byla zdrojem světla plynové lampy. Ráno zase přišel lampář a očko zatáhl a plamen se zmenšil a tak to šlo den po dni, celý rok, bez ustání.
Všude jinde bylo světlo žárovkové, ovšem bídné, mžouravé. To až na přelomu padesátých a šedesátých let byly zavedeny výbojky. To bylo obrovské zlepšení - dělal jsem tenkrát první pokusy s fotografováním a od té doby bylo možné bez problémů fotografovat i noční ulici!
Zpátky k těm plynovým lampám. Četl jsem, že nové plynové lampy mají mít nějaké dálkové zažínání a zhasínání. Chápu,že by se dnes těžko hledali poctiví a svědomití lampáři, kteří by za malý peníz chtěli dělat takovou práci - sice jednoduchou, ale vyžadující naprostou spolehlivost. Jsem také zvědav na výtvarné řešení těch lamp. Plynové lampy, jak jsem je znal já, měly design - odhaduji - z první republiky. Nevypadaly zas tak moc archaicky: současné lampy, jak je známe z historického jádra, pocházejí svým designem z devatenáctého století, jen ten vnitřek mají moderní! Uvidíme, a přiznám, že se na plynové lampy moc těším.

PSÍ PŘÍHODY: Následky vichřice
Jak je to dlouho, kdy byla i v Praze vichřice? Čtrnáct dní, možná tři neděle. Také na našem vršku Mrázovka popadalo v parku několik stromů. Firma, která se o park stará a zvelebuje ho, už většinu odstranila. S Bartem a Iris teď procházíme volně po zkratce, která vede od Bertramky nahoru k lanovce.
Včera jsme tudy šli opět. Málo kdy zde někoho potkáváme. Proto mě celkem překvapilo, když jsem tu potkal japonskou turistku. V Praze je hodně Japonců a ti bydlí často právě v Mövenpicku. Ne všichni, ale mnozí z nich nosí na hlavě plátěné kloboučky - ženy trochu jiné, než muži.
Ta žena, která se drala do kopce pro lesní stezičce, měla na hlavě klasický japonský turistický klobouček v provedení "madame". Když mne zahlédla, zarazila se a sotva sena scéně objevil Bart, možná zapochybovala, že to byl od ní dobrý nápad, vydat se takto sama do pražské džungle.
Bylo mi to líto, že se japonská paní tak lekla.
Jenže setkání s japonskou turistkou je jev zcela ojedinělý. Nestojí mi tedy za to, abych se učil japonsky větu:
"Nemáte se čeho bát, paní, protože nejste velký, černý, chlupatý pes!"
Na druhou stranu, možná by to stálo za to, se tu větu naučit.
Pohled na takto oslovenou dámu by byl jistě poutavý.