RODINA A PŘÁTELÉ: Dotační nářek
Od začátku týdne nám padají tuny medu na hlavu - prostřednictvím médií. Čeští medaři lkají nad svým osudem a jak je zužuje levný argentinský med a tak podobně. Takže, státe, zasáhni, státe, vykupuj, státe, dej dotace - státe, rozumějte - daňový poplatníku. A teď já, daňový poplatník, jdu do krámu a koupím si sklenici českého medu a to je vodová břečka neurčitě žluté barvy která chutná po rozpuštěném cukru a připadám si jako pitomec, že jsem za něco takového vůbec dal peníze a když chci med, musím jít za soukromým včelařem a ten mi prodá neokradený med ze soukromých zásob.

To je opravdu prapodivné.
Vezměte si třebas sýry. České sýry jsou dnes vynikající, mnohem lepší, než byly kdy v minulosti (jenom zmizel z trhu Imperial, toho trpce lituju). Na trhu jsou i dovezené síry, francouzské, holandské, německé, všelijaké. Ty české s nimi mohou konkurovat. Takový hermelín například, ten je prakticky stejně kvalitní, jako francouzské plesniváky. Proč můžeme (oni mohou) dělat dobré sýry? A neslyšel jsem o žádném pláči výrobců sýrů.

Zpátky k medu a ještě dál. Nevím, kdo je odpovědný za mizernou kvalitu medu. Asi ne přímo medaři, tedy včelaři, kteří mají doma úly. Ti předávají med výkupnám (asi za nějakou bídnou sumu). A pak přijde to přidávání vody a cukru a bůhví čeho ještě a výsledek je nepoživatelná kapalina.

Tudíž, jak jsem řekl zkraje, v praxi to je tak, že si musím najít cestu ke konkrétnímu včelaři a od něho si koupit med dřív, než ten med někdo zprasí.
Stejná metoda, jako s vínem. Brzy se s Ljubou vypravíme k našemu Toníkovi Valihrachovi do Krumvíře a nakoupíme si zásobičku. Ale to přece není normální, že se nemůžu spolehnout na rozumnou kvalitu za rozumnou cenu v normálním obchodě a musím jít až přímo k výrobci? V obchodě zaručenou kvalitu lahvového českého (moravského) vína nemám. Právě to platí o medu. Takže mi ten dotační medařský nářek připadá hodně, hodně nepatřičný.

PSÍ PŘÍHODY: Co si povídal Bart s Iris
Bart s Iris si rozumějí a určitě si povídají. Jeden takový rozhovor by mohl vypadat takto následovně.

Iris: Jak jsi prožil noc, Barte? Bylo to hrozné. Ta bouřka, já ji cítila už zvečera a byla jsem neklidná a skoro jsem ani nesežrala večeři a pořád jsem myslela na to, že se ta bouřka blíží a hledá mě, ale říkala jsem si, třeba mě nenajde, bydlíme ve velkém městě a je to těžké, najít jednoho malého psa ve velkém městě. ovšem naproti tomu, jsem bílá a ta moje bílá srst ve tmě září a bouřka mě najde snadněji, než by našla tebe, tohle mi táhlo hlavou a pak jsem usnula a ale jen napůl, zdálo se mi o zlomyslných zajících, skákali na mě a smáli se mi a já nemohla utíkat a pak mě probudil hrom, běžela jsem a vytáhla jsem paní z postele a prosila ji, aby bouřku odehnala a ona se k tomu vůbec neměla a honila mě na pelech, to je hrozné, Barte, takové necitelnost, přece právě v pelechu mě bouřka najde nejsnadněji, v pelechu jsem pořád, to každý ví, kde mě hledat v noci, to dá rozum, ale paní to nechtěla pochopit, já ji prosila, aby mi dovolila se schovat u ní pod postelí, to by bouřku oklamalo, podívala by se a viděla by paní v posteli a nenapadlo by ji, že jsem pod ní schovaná já a bouřka by odtáhla s nepořízenou, jenže na to paní nepřistoupila a vyhnala mě a já se musela schovat v kuchyni pod stolem a to celkem šlo, ale ten strach byl hrozný, jak ta bouřka chodila a svítila si, ona má svítilny, takové pruty světla a je vždycky rána, já se celá třásla, v noci jsem nezamhouřila oči, po celou tu dobu, co ta bouřka chodila kolem a práskala vlevo vpravo, jak byla zuřivá, že jsem pod tím stolem, kam bouřka nemůže. A co ty, Barte? Co ty jsi dělal, když přišla bouřka?
Bart: Jaká bouřka?