RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Melinda a Melinda
Originální je už název nového filmu Woody Allena. Originální na něm je i to, že něm Woody nevystupuje. Přímo, osobně. Napsal ho a režíroval ho a vtiskl mu svoji osobnost a osobitost, to ano, to stoprocentně.
Je to vyzrálé dílo komediálního mistra. Příběh má rámec: ve vinárně sedí společnost, v ní dva dramatičtí autoři, jeden píše tragédie, druhý komedie. Společnost si povídá o příběhu, který se stal: do společnosti přišla znenadání nečekaná návštěva, mladá žena, osamělá, s manželským krachem na krku. Co z toho bude? Tragédie, nebo komedie? Může to být námět na jedno i druhé - a tak se filmem prolínají dva příběhy, spředené kolem hlavní postavy Melindy.
Není to ale žádný Most Ludvíka krále, příběh totožný, jen jinak nahlížený. Jsou to opravdu dva příběhy, společnou mají jen Melindu, a tu hraje Radha Mitchell. Klobouk dolů, dokázala figuru pojmout dvojím způsobem, bez přehrávání a laciných gest.
Film je pochopitelně Allenovský, tedy o neurotické lásce, o nevěrách, o citových zvratech. Allen v něm nevystupuje přímo, ovšem jeho figury jsou někdy tak allenovské, že si říkáme, sakramente, není topřevlečený Woody ?
Sympatičtější nám asi bude komediální linie, kde Melindina protějška hraje Will Ferrell - roztěkaného neurotika, který svým počínáním věrně kráčí Woodymu v patách, aniž by Ferrell předlohu napodoboval.

Filmy Woodyho Allena nejsou pro každého a znám lidi, kterým jdou na nervy a zásadně na ně nechodí. Ono je to na pováženou, dívat se sto minut na pošuky, jak spolu žvaní a žvaní a pro změnu zase žvaní. Asi musíte být taky trochu máklí, aby se vám to líbilo.
Připouštím, že se mi film velmi líbil.

PSÍ PŘÍHODY: Odpoledne bylo krásně
Odpoledne bylo krásně a proto jsme se rozhodli, že vyrazíme s pejsky na podvečerní procházku. Kam? Někam za Prahu, kde je klid a kde je hezky. Vracel jsem se na kole z centra (tolik policajtů jsem naposledy viděl v nějaké grotesce Charlie Chaplina) a koukám, že se na západním obzoru jaksi chmuří. To mě přimělo ke změně plánu. Nepojedeme za Prahu, ale jen na okraj Prahy, třeba do Prokopského údolí. Když jsem dojel na Smíchov, obloha potemněla natolik, že jsem usoudil, že bude lepší volit bližší lokalitu, třeba Dívčí hrady.
"Půjdeme jen na Šalamounky," pravila Ljuba, když zhodnotila densitu oblohy.
Nakonec to dopadlo tak že jsme se dostali asi dvě stě metrů od baráku. Padaly pak kapky jak štamprlata a pejskové byli celí splihlí a ze mě stoupá pára ještě teď.
Doběhli jsme domů a Iris se na mě vyčítavě dívala.
Jak jsi to mohl dopustit, pane?
Bart to bral klidněji. Snažil se ji uklidnit.
Pán dělá občas chyby, s tím se musíš smířit.
Já vím, že nikdo není dokonalý. Ale udělat takovou chybu? Tohle nepochopím.
Vítr hnal lijavec proti oknům a já si připadal jako profesor Arronax, když sledoval mořský svět hlavním oknem ponorky kapitána Nema.
Trochu jsem se styděl. Tak tohle byl liják opravdu pořádný. Trochu jsem ho přepísk.