ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Gross propásl chvíli ke slušnému odchodu
Vládní krize se sune dál. Vláda, kterou Stanislav Gross sestaví, požádá sněmovnu o vyslovení důvěry. Pak je to ovšem všechno jasné: bez podpory komunistů, tedy nikoli bez nějakého alibistického, komunisticky proradného "zdržení se hlasování", vláda neprojde. Usedne na lopatu jasně a bezpodmínečně - a že se už teď Grebeníček vyjadřuje k takovým věcem, jako je prodej státního podílu v Telecomu, naznačuje, kam to povede. Sociální demokrat se stane vazalem bolševika.

Miroslav Kalousek udělal osudnou chybu, když ve svém projevu před sněmovnou užil hrubých výrazů a tak devalvoval pravý obsah svého sdělení. Byl totiž jediný, kdo vyjádřil podstatu věci. Koaliční vláda sociálních demokratů, lidovců a unionistů nebyla sice koncepční, ale byla to vcelku solidně fungující udržovací vláda, která nezhatila v současné době převládající tendenci k prosperitě. Tato vláda padla kvůli osobním problémům Stanislava Grosse. Je tragické, že sociální demokracie jako strana tak strašně selhala, když nedokázala najít náhradu na svém brněnském sjezdu. Když neuměla pochopit míru nedůvěry veřejnosti ve Stanislava Grosse. Když podlehla dojmu, že jde o jakési mediální spiknutí, jemuž je třeba čelit drzým čelem. Přitom varianty existují - je to Hrad, kdo sune do popředí Jiřího Rusnoka jako variantního předsedu vlády, zatím neveřejně, kuloárně. Kdyby na toto řešení přišli mudrcové v Brně, bylo by po krizi. Nebo jinak: Není krize; je jen Gross a jeho lhaní.

Pokud Gross protáhne svoji novou vládu za pomoci komunistů, bude to Pyrrhovo vítězství. Jen vzpomeňme, pod jakou palbou se stala vláda opoziční smlouvy, přičemž oposmlouva ČSSD-ODSbyla jen dětské broukání pokud jde o míru padoušství ve srovnání s oposmlouvou II., kterou Gross je ochoten uzavřít s Grebeníčkem. Gross nechápe, jak se mu zužuje manévrovací prostor. Ještě před týdnem by stačilo, aby abdikoval coby premiér a mohl fungovat dál jako předseda své strany. Teď už taková možnost není. Gross ztratil smysl pro realitu. Brzy, snad už tento týden, nastane situace, kdy pro slušného člověka přestane být únosný jakýkoli kontakt s Grossem, natož pak účast na jeho vládě. Odcházejí i ubozí pauperizovaní unionisté. Svoji podmínku položil Martin Jahn. Tipuji, že bude následovat Pavel Dostál a pravděpodobně i Petra Buzková. A nastane chvíle, kdy "účast v Grossově vládě" bude mít podobný cejch, jako podpis Anticharty.
Gross propásl chvíli pro slušný ústup. On snad opravdu čeká, až ho vyhodí z okna.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem byl rozhodný a energický chlapík
To je přece ideál chlapa - aby byl rozhodný a energický chlapík, aby se mohla o něho ženská opřít. A takový jsem já!
Ukázalo se to v pátek, když jsme byli s Ljubou na návštěvě a vraceli se metrem dolů. Nastoupili jsme na jezdící schody v Kaprovce a já energicky a rozhodně jsem si všiml, že jedou lidi nahoru. Takže to bylo jasné - přijelo metro a je potřeba setsakra přidat, jak to my, energičtí chlapíci umíme.
"Makáme!" zavelel jsem a pustil jsem se energicky a rozhodně po schodech dolů a Ljuba za mnou.
A opravdu, bylo vidět vlak ve stanici a dveře měl otevřené, ale prázdné, takže bylo jasné, že se každou chvíli rozjede. Periferním viděním (rozhodní energičtí chlapíci mají periferní vidění dobře vyvinuté) jsem si všiml, že Ljuba zaváhala.
"Makáme vlevo," zvolal jsem velkým hlasem a vrhl se k vagónu. Osvědčeným periferním viděním jsem zaznamenal, že Ljuba ztrácí můj dynamický náskok. Nevadí, zachráním situaci! Skočil jsem a nohou se opřel o dveře, abych jim zabránil se zavřít, než moje milovaná vběhne dovnitř.
Cítil jsem tlak dveří. Milovaná přibíhala, vběhla dovnitř, oba jsme byli na palubě. Uvolnil jsme dveře. Se syknutím se zavřely a vlak se rozjel. Vítězství! Moje energie, rozhodnost, síla a rozhled se osvědčily.
Mělo to jedinou vadu.
Bylo to metro, které jelo na druhou stranu, než jsme potřebovali.

PSÍ PŘÍHODY: Pejsek a kolotoč
Před domem, kde s Ljubou bydlím, je plácek, na kterém radnice Prahy 5 vybudovala moc hezké hřiště pro děti. Jsou tam houpačky, prolejzačky a taky malinký kolotoč. Koukám na to z okna kuchyně. Těší mě, když vidím, kolik dětí se tam vozí, houpe, padá, šplhá, skáče. Onehdy jsem pozoroval malého jezevčíka. Honil se kolem kolotoče, běhal, skákal - a konečně se mu to podařilo: naskočil na kolotoč a vezl se sebou!
Jezevčík může. Bart by nemohl. Běhal by, dokud by dětičky z kolotoče neshodil a pak by kolotoč sežral.
To si myslím já.
Třeba by to dopadlo tak, že by se taky rád svezl. Jenže problém je v tom, že by se musel nejdřív stát malým jezevčíkem, to jsou - možná smutné - paradoxy života.