RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Dlažba a dlaždiči
Jako obvykle se v pátek ponořím do nejistého vzpomínání na dobu padesátých let, kdy mi bylo mezi pěti a patnácti lety. Celé vzpomínání dosud vydané je k vidění zde.
Inspirací k dnešnímu dílu mi byla včerejší jízda po lokální silnici kousek od Říčan (je to jedno, kde, všude je to stejné): silnice byla asfaltová, rozmlácená. Na silnicích se za patnáct let nezlepšilo nic, nepřiblížili jsme se k běžnému západnímu standardu ani o centimetr.
Za mého dětství to jistě nebylo lepší, spíš horší. Mnohé silnice byly dlážděné kostkami. Zcela určitě byla dlážděná silnice ze Štěchovic k nám do Slap. Mám ale pocit, že jsem viděl dlaždiče dláždit silnici mezi Slapy a sousední Buší - klečeli, klepali kladívky a já na to koukal a říkal jsem si - není možné takto odklepat celou tu děsnou délku dvou kilometrů!Zcela určitě byla dlážděná silnice v Mníšku, ta nová, která vedla už kolem fabriky, nikoli centrem.
Dlaždiče jsem pak vídal hodně v Praze, po roce 1954, kdy se naše rodina vrátila do města. Divil jsem se, proč se říká "sprostej jak dlaždič" - nikdy jsem žádného dlaždiče neslyšel sprostě nadávat. Mívali na kolenu chránič s kůže a taky velmi často z pneumatiky. Klečeli a ťukali.
Pak se postupně začali vytrácet a mozaikové chodníky se začaly záplatovat asfaltem. Trvalo to dlouho, tento záhubný proces. Jednou jsem si kopal do dlaždičky cestou ze školy a jeden pán mě pokáral: "Víš, že jedna dlaždička stojí padesát halířů?" Měl pravdu, ten pán. Často jsem na něho vzpomínal, když jsem pozoroval, jak mizí mozaiková dlažba z pražských ulic, až po ní prakticky nic nezbylo.
Vrátila se až když komunisti odešli od vesla. A já si říkám - kde se vzali ti chlapi, kteří dnes dovedou takovou dlažbu vyrobit? Kde byli schovaní? Skrývali se pod placatým kamenem v posledních třiceti letech? Mnoho placatých kamenů jsem odkryl, ale žádného dlaždiče tam nenalezl...

PSÍ PŘÍHODY: Člověk se nezavděčí
Je fakt, že psí příchylnost je někdy obtížná. Občas dokonce velice obtížná. Majitel psa s tím počítá a jen zanadává, když mu pejsek obtiskne mokrou tlapu na nohavici čistých kalhot. Pejsek to udělal z lásky.
Ale vyprávějte to návštěvě!
Řeším to všelijak. Ale jak praví čínské přísloví "je třicet šest způsobů, jak čelit nebezpečí, ale ten nejlepší je útěk", i já mám třicet šest způsobů, jak umravnit psa, ale ten nejlepší je někam ho zavřít. Proto se osvědčilo dělení zahrady na dvě části. Zde návštěva, pak plot a tam pes, to je ideální kombinace.
Takto jsem to udělal i dnes. Návštěva v počtu pěti osob prošla bez úhony kalhot, sukní, uší, nosů, čehokoli. Ani si nevšimli, že Bart stojí dva metry od nich a civí na ně zpoza plotu.
A nahoře, když se všichni uvelebili, jeden návštěvník poněkud udiveně povídá:
Vy nemáte psa?
Bože můj, mně říct, že nemám psa!
Vysvětlil jsem, že pes je na obtíž a že jsem ho zavřel.
A chudák malej! To jste nemusel! To jste neměl, nám pes nevadí! Unisono zněly výčitky.
Ale já raději poslouchám unisonní výčitky, než abych poslouchal kvílení občanů, jimž Bart olízl ucho.