RODINA A PŘÁTELÉ: Kde jsou ty kosti?
Někdy vás napadnou otázky ve chvíli, kdy nemáte po ruce nikoho, kdo by vám je dovedl odpovědět. Což se týká i mého nedávného kratičkého pobytu v Keni, na hranici s Tanzanií.
V oblasti zvané Masai Mara je přírodní park, navazující na Serengeti na území Tanzanie. Po savaně se tam potulují tisíce zvířat. Vidíte tam slony, buvoly, antilopy, žirafy, zebry, divoká prasata. A taky lvy, gepardy, leopardy, šakaly a hyeny a nad tím vším orly a supy. Je to krásné na pohled a v jistém smyslu i hrůzné. Žádná ta žirafa či zebra nezemře ve vysokém věku provázena slovy "šťastná to žirafa" v kruhu slzících vnoučat a pravnoučat. Jakmile ztratí schopnost prchnout nebo ubránit se, napadne ji lev a sežere.
To se je vidět není jenom omamná krása, je to pochodující potravinový řetězec.
Tak to tam trvá statisíce, milióny let.
A teď se zeptám: kde jsou ty kosti? Z mrtvého buvola musí zbýt pořádná hromada kostí. Maso sežerou - dejme tomu - lvi, co zbude hyeny, co ještě zbude, supi, a o zbytečky se postarají mravenci. Ale - opakuji - co kosti? Celá ta plocha savany by měla být vystlaná kostmi, měla by být bílá, na každém jejím čtverečním metru něco zahynulo pod spáry predátora, a ten predátor je nakonec taky zabit jiným predátorem, když zeslábne a ztratí sílu.
Něco asi žere i ty kosti. Ostatně i psi žerou kosti.Jsou to šakalové? Nebo se ty kosti rozpadnou. Opravdu se rozpadnou?
Mohl jsem se na to zeptat našeho řidiče a průvodce Mikea, jenže mě to nenapadlo.
Příliš fascinovaně jsem se díval na tu krásu, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Kde jsem nezahlédl se bělat ani jednu jedinou kost, kostičku.

PSÍ PŘÍHODY: Irisčino epochální vítězství
Iris se nepere. Bart by se pral, kdybych mu to dovolil. Iris běhá volně. Bart chodí na vodítku. Iris to od Barta odkoukává. Že by změna politiky? Bylo by to kupodivu, Irda není žádná slečinka, je to dáma pokročilého věku a její kdysi černá hlava je šedá až bílá!
Nicméně, fakta jsou fakta.
Už delší dobu na Iris dorážejí dvě jezevčice. Iris řeší situaci tak, že popoběhne a nechá ňafálky za zády. Jenže, dnes to bylo trochu jiné. Iris vybíhala z vrátek a jezevčice se na ni vrhly.
No tak Irda popadla jednu z nich za šíji, jako to dělají psí mámy se zlobivými štěňaty, a zaklepala s ní. Bylo to výchovné zaklepání.
Vychovávaná jezevčice zaječela a ta druhá ještě víc v hrůze, že na ni taky dojde. Irisčinu akci jsem neviděl, byla u toho Ljuba, já byl u auta a vytahoval jsem z kufru psí konzervy (zítra popíši okolnosti nákupu, taky byly pamětihodné). Bylo to zaječení opravdu pořádné, přirovnání k siréně by bylo přehnané jen maličko.

Co ale teď bude? Irda zvítězila. Což jestli se jí to zalíbí a bude z ní zápasnice? Zdaleka není pravda, že se perou jenom psi! Feny dovedou taky být pořádně drsné. Znal jsem jednu fenu ovčandu, která proslula tím, že se vrhla do Berounky, přeplavala ji a na druhém břehu zmordovala sokyni a pak se zase plavmo vrátila k bezmocnému pánovi.
Mít jednoho zápasníka doma, to je na nervy.
Mít dva, to je na mašli.