RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Zima
I v době mého dětství mrzlo a padal sníh. Jak jsme to prožívali? Dětství jsem prožil ve Slapech, ve vesnici asi 40 km od Prahy.V těch místech, kde je na příjezdu ke Slapům ve směru od Štěchovic benzínová pumpa, stával sněžný pluh. Celý rok tam stál. Byl to jakýsi klín zrobený ze silných fošen a rezavého kování. Když napadl sníh, kdosi (cestáři?) přivedl dva koně kde byli celou tu dobu?), zapřáhl je a protahoval silnici.
Pak přijel vůz tažený koňmi a chlapi stáli na korbě a lopatou házeli škváru.
Asi dva kilometry od Slap je vesnice Buš. Vede k ní cesta lemovaná stromy. Z okna jsem mohl pozorovat, jak jede ten sněžný pluh, silnice je pořád hezky bílá a pak projel vůz a silnice byla černá.
Zřejmě u každé větší vesnice byl nějaký takový pluh a někde byli ustájení koníci. Bylo to prostinké, ale fungovalo to.
Taky fungovaly sněhové zábrany. Byly ze dřeva, z planěk zbité čtverce. Ty byly přes rok naštosované u příkopu a pak, před příchodem zimy, je (kdo?) někdo rozestavěl podél silnice. Další prostinké zařízení, které fungovalo.
Aut tehdy jezdilo maličko. Myslím, že auta neměla topení. Aby bylo vidět ven, na přední sklo se zevnitř lípal kovový rámeček s gumovou obrubou. V rámečku byly odporové drátky (něco jako dnes je topení zadního skla) a ty se zapnuly do elektriky a drátky hřály a řidič viděl jakousi střílnou ven.Ježdění se řetězy, to byla samozřejmost. Věru nevím, jak byly ty řetězy zařízené, jistě to nebyly takové šikovné patenty, jako se používají dnes. Však taky lidé kteří dovedli nasadit řetěz na kolo automobilu se těšili velké vážnosti.
To, že zimy byly delší než jsou teď, to je prokazatelný fakt. To není jen iluze, vyvolaná vzpomínkou.

PSÍ PŘÍHODY: Ještě je chráněný přírodou
Sousedka Miládka na mě volala, že mi u ní někdo nechal balíček. Šel jsem tedy balíček vyzvednout, Miládka otevřela a toho využil Arísek a vyběhl ven. Bartovi rovnou do náruče, dalo by se říci.
On je to už, myslím, za ta léta třetí Arísek v pořadí - toho prvního, chudáka, kousnul ještě náš Gordon, když se mu stala ta nehoda, že zabloudil k nám na pozemek a Gordon, na rozdíl od tradic naší armády, byl odhodlán své území hájit do posledního chlupu.
Takže Arísek vyběhnul. Bart byl zrovna na volno. Ještě že má košík, napadlo mě. A to už běžel Arísek k němu - a štěkal na něho a dorážel.
Takové to byly hezké sousedské vztahy, ještě mi blesklo hlavou. Jenže Bart mě překvapil - vůbec se na Aríska nesopil, jen ho očuchával a točil se k němu hlavou, to ano, ale nedal mu najevo, kdo je na Mrázovce hlavní pán.
Dokonce chtěl doběhnout a Arísek na ním utíkal a pořád na něho štěkal!
Nakonec se podařilo Miládka Aríska zahnat. Odechli jsme si oba. Mně bylo jasné, že kdybych po Bártovi vztáhnul ruku, abych ho chytil za obojek, odstartoval bych pranici. Tak to je vždycky - když se psi očuchávají, je nejlépe nezasahovat, je šance, že se do sebe nepustí. Při pokusu o odchycení se do sebe pustí stoprocentně.
Bart si myslí, že Arísek je mladej voják a že tedy nestojí za pranici. Za rok to bude jinak. A za rok bude Bart už taky pěknej dědek.