RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kadeřník
Zabýval jsem se tu zatím jen pánským holičem. S maminkou jsem ale chodil i k jejímu kadeřníkovi. Tyto chvíle plné utrpení samozřejmě do vzpomínání na dobu dětství patří.
Po komunistickém převratu přežívalo ještě mnoho soukromých živnostníků. Psal jsem tu o holičovi, panu Vildovi. Maminka chodila ke kadeřníkovi - a teď pátrám v paměti - do Vodičkovy ulice, ale možná, že to bylo v Černé růži. Byla to velká oficína s kójemi, a nejvíc se mi tu líbily dvě vymoženosti: americká kamna, ta stála hned u vchodu, a centrální rozvod vzduchu na fénování vlasů. Kadeřnice měla hadici, podobnou hadici od vysavače, a tou vlasy fénovala. Moc s e mi líbil i plynový hořák na žhavení kulmy. Kdybych si tak vzpomněl na jméno majitele toho kadeřnictví!
Tento pán mi ukázal mikroskop: předvedl mi, jak vypadá pod mikroskopem lidský vlas. Demonstroval, jak je vlas na konci roztřepený, či co - mě ale zajímala objemnost toho vlasu, objemnost a zřetelná vnitřní struktura.
Všechno v té oficíně bylo solidní, chromované či niklované. Jednoho dne přestal v amerických kamnech, v těch nádherně zdobených, se slídovými okénky, hořet oheň. Důvod? Už nebyl koks. V amerických kamnech se dalo topit jen speciálním palivem, aby se dalo využít jejich samonásypné funkce. Palivo se sypalo někam nahoru a vždy, když na ohništi dohořívalo, uvolnila se záklopka a kamna se sama sebe přikrmila. Jenže když bylo k mání jen šmejdové hnědé uhlí, kamna nemohla fungovat.
Byly to chvíle plné nudy, tohle čekání na maminku, až si nechá upravit vlasy. Ve vzpomínce to ale je nakouknutí do pohádky, která navždy zmizela.

PSÍ PŘÍHODY: Jak jsem naštval Iris
Iris jsem poznal jako plachou psí slečnu. Byla zvyklá jezdit v autě - vždy schoulená na podlaze u nohou spolujezdce. Tak tohle je už dlouho minulost.
Irda si navykla jezdit v mém autě, fordce káčku. Je to do značné míry psí auto. Zadní sedadla mám trvale sklopená a na plošině tam leží dvojitý jekor - Bart je zvyklý skákat dovnitř skokem plavmo, otevřenými zadními dveřmi. Stojí na plošině, kouká dopředu a občas, když je mimořádně spokojený s mým řidičským umem, mi olízne ucho.
Iris se postupně nořila z míst u nohou spolujezdce. Nejdřív objevila sedadlo: přikryl jsem ho dekou, aby ho nezašlapala, a vozil ji jako královnu trůnící na křesílku. Jenže pak objevila kouzlo té velké plochy vzadu a pomalu odtud začala vytěsnávat Barta.
Iris sedí, kouká zadním oknem, kouká bočními okny, o všem má přehled, a jen trpně toleruje toho černého holomka s hlavou zaklesnutou mezi opěradly předních sedadel.
A včera?
Jel jsem na vernisáž výstavy Káji Saudka (je to v Podolské ulici č. 2,m naproti pupě AGIP) a vezl kamarády. Tudíž jsem zrušil psí pelech vzadu v autě a udělal z něho sedadla. A večer...
Pouštěl jsem Iris dovnitř. Už automaticky zamířila otevřenými předními dveřmi dozadu a najednou - ten úžas, když zjistila, že plocha zmizela!
Co tohle má bejt? tázala se pohoršeně. Nakonec se uvelebila na zadních sedadlech, ovšem dávala najevo velkou, převelkou nespokojenost.
Musím svoji drzost odčinit a chybu napravit, čím dřív, tím líp.