RODINA A PŘÁTELÉ: Dokončuji knihu o Vernovi
Tenhle týden dodělám poslední úpravy na knize Jules Verne a jeho svět. Kniha vyjde ještě na jaře a moc se na ni těším.Není to úplně nová kniha - o Vernovi jsem vydal knihu v roce 1978 a tahle z části přebírá původní text, ovšem hodně doplněný o nové poznatky. V její druhé půlce je úplně nová encyklopedie vernovských vynálezů s obrázky Ladislava Badalce.
Jsem zase v kontaktu s verneovkami. Je to už dlouho, co jsem nějakou verneovku opravdu četl - naposledy to asi bylo Dvacet tisíc mil pod mořem, v době, kdy jsem psal rozhlasovou hru na toto téma. Znovu si připomínám to okouzlení, jaké jsem prožíval, když jsem verneovky četl před spoustou času,jako kluk.
Ona ta vzpomínka možná patří do mého seriálu Zlatá padesátá, který tu zveřejňuju vždycky v pátek. Snažim se zpětně odhadnout, co nás tenkrát na těch verneovkách přitahovalo. Dobrodružný děj? Ony nejsou zas tak moc dobrodružné, vždyť i tenkrát se daly sehnat knížky víc nabité běháním, střílením, pronásledováním. Ovšem co je mimo jakoukoli pochybu: verneovky voní světem. Ta fascinující snadnost, s jakou se Vernovi hrdinové pohybují po celé ploše glóbu! Jen v několika verneovkách hrdina je nucen předvést nějakému úředníkovi pas. Vždy je to pokládáno za neslýchanou buzeraci a však taky se to obvykle děje na ruských hranicích.
Možná, že ta volnost, s jakou se můžeme dnes pohybovat přinejmenším po Evropě,tohle kouzlo verneovek definitivně zahubí. Ale proč si tím lámat hlavu! Zatím nezahubilo, zatím jsou verneovky kouzelné i sto let po smrti svého tvůrce.

PSÍ PŘÍHODY: Pes s lidskýma očima
Před lety jsem napsal povídku o člověku, který se převtělil ve psa. Nejsem si jistý, zda to je stoprocentní fikce - včera jsem takového člověka ve psa převtěleného viděl.
V noční poloprázdné tramvaji seděla paní a za ní seděl husky. Už to bylo nápadné, že ten pes chtěl mít svoje místo, nekrčil se jí u nohou. Pravda, neseděl na sedadle - dřepěl na zemi.
Díval se na mne. Měl ty nejlidštější oči, jaké si lze představit.Tihle psi mají vždycky světlé oči, ovšem tenhle v nich měl ještě+ něco navíc, nějaké poznání, snad dokonce moudrost. Pozoroval mě. Vytáhl jsem z kapsy noviny a pokusil jsem se číst. Přes okraj jsem občas zkontroloval, zdali na mě ještě kouká.
Koukal.
Pak mě napadlo, že by to mohl být převtělený někdo, koho jsem znal za jeho lidské podoby. Chtěl jsem odložit noviny, jít k němu, zaťukat mu na čelo říct mu, ty, kdo jsi, vylez, ukaž se!
Neudělal jsem to z mnoha důvodů, i proto, že by si lidi ťukali na čelo, kdybych to udělal.
Paní i se psem vystoupila u Národního divadla. Ona sama neměla zdaleka tak lidské oči, jako ten husky.
Třeba byla ta paní převtělený pes.