RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - holič (2)
Holičská oficína, to byla vedle hospody nejdůležitější společenská místnost ve vesnici. Opticky to tam vypadalo velmi - jak to vyjádřit? Chtěl bych říci civilizovaně, normálně. Lavice podle stěn a na věšáku rámy na noviny a v rámech skutečně ty noviny byly. Ovšem, byly to noviny z padesátých let a dnes už si sotvakdo dovede představit, co to bylo za čtení. Obsah hovorů jsem samozřejmě nevnímal, kluk pěti, desetiletý. Z pozdějšího tatínkova líčení jsem pochopil, že holič byl vždy živel opoziční, dá se říci podvratný. No, nevím, nedokážu to po letech posoudit. Našeho holiče StB nesebrala, sebrala pana faráře, ke kterému jsme na faru chodili pro svaté obrázky - a vyprávěl nám biblické příběhy. Tak ten režimu vadil víc než eventuální frky holičovy, a přiřadil ho do souboru oněch 270 tisíc lidí, kteří prošli komunistickou basou.

Posledně jsem se zmiňoval o způsobu zástřihu. Řádní lidé, dospělí stejně jako děti, měli vlasy stříhané vzadu "do ztracena", na "fazónku". Zato lidí odbojní, najmě pak mladí, se nechali stříhat "na havla". S budoucím prezidentem to nemělo pranic společného, věru nevím, odkud se ten název vzal. Vlasy vzadu končily jakýmsi schodem a pak dál byl vyholený krk. Parádníci si nechali ten schod stříhat do špičky, do jakéhosi srdčitého tvaru. Vlasy na havla nosili i oba bratři Pokorní, mládenci od sousedů. A ještě o jedné parádivosti se zmíním:
o hedvábných malovaných kravatách. To byla lidová tvořivost, velmi odbojná, protože motivy na kravatách byly: nahé ženy na ostrově Havaj, Socha svobody a New York v pozadí. Ale to jsem se dostal od holiče daleko - příště tedy návrat, tentokrát k dámskému kadeřníkovi. Tam jsem chodil s maminkou!

PSÍ PŘÍHODY: Hlídači pro kočku
Není to spravedlivé, říkat psům, že jsou pro kočku. Dneska si to dovolím. U souseda byly zloději a pejskové ani muk.
Je to soused vedle domu, kde bydlím s Ljubou a Annou a Iris, tedy žádný zloděj nebyl u Ríši a Miládky, na to důrazně upozorňuju! Tento soused má na zahradě budku a v í¨ní přechovává nějaké věci a dnesv pravé poledne mu tam někdo vlezl a sousedka si myslela, že je to její muž a šla se podívat a chlap vyskočil oknem a hup, přes plot a prchal.
Toto mi soused vyprávěl.
"V pravý poledne! V pravý poledne se to stalo!" bědoval nad zkázou mravů.
Iris se mi motala kolem nohou. Kde jsi byla, hlídačko? Proč jsi nezavětřila, když se vetřelec potuloval pár metrů od tvého supercitlivého nosu a ultrajemných uší?
Válela ses na pelechu a nechala si zdát o špekbuřtech, taková je celá pravda.
Soudím, že vím, jak by ten zloděj vzbudil zcela bezpečně pozornost našich pejsků.
Kdyby otevřel ledničku.
Potíž je v tom, že soused ve své budce žádnou ledničku nemá. Možná, že by to bylo velmi účinné zabezpečovací zařízení: instalovat ledničku markýrovanou jako trezor. Zloděj by myslel, že je uvnitř jmění, otevřel by ji a už by měl psiska z celého okolí na krku.
Musím si to patentovat dřív, než mi to začnou v Jablonci vyrábět v jejich tchajwanské továrně na obří nepřenosné mobily.