RODINA A PŘÁTELÉ: Padl jsem až na sám PUK
Padnout na dno? To nic není. Ale padnout na PUK, to je mobilistova černá můra. Setkal jsem se s tím už před lety, kdy mobil teprve v Čechách začínal - a sám jsem chodil a vykládal, že mobil je blbost a že by mi k ničemu nebyl. Tehdy jsem se přinatrefil k debatě dvou kolegů, oba už mobilisty nějakou dobu byli. No a jeden si stěžoval, že jeho žena měla jen rámcovou představu o podobě čtyřčíslí PIN a pokusila se vyťukat PIN metodou pokus - omyl. Jenže nevěděla, že má jen tři pokusy a bum - padla až na PUK.
To je, dodám ještě, bezpečnostní číslo, které dostanete na papírku spolu se SIM kartou a zatímco kartu zasunete do mobilu, papírek ztratíte.
Od té doby uplynulo hodně vody, až moc, mně zatím ještě nikdo mobil neukradl (ne že by snaha nebyla - vzpomínám na tu historku, kdy jsem cítil, jak se mi mobil začal sám od sebe pohybovat v kapse a vedle mne stál nepřizpůsobivý občan a nad hlavou měl svatozář a hleděl z okna a ten mobil pořád hup, hup - hledal cestu z kapsy ven).
No a jednou jsem utopil mobil v hajzlu, i o tom jsem na Psu psal. Konečně došlo na pád až na sám PUK.
Složitá k tomu vedla cesta. Duální SIMka. Lenost s přenastavením PINu, maličký stres, zapomenuté brýle a šero. Aktivování mobilu po paměti. A najednou - bác, SIM blokována a výzva - zadejte PUK.
Žádné hrdinské ságy nečekejte. Tenkrát jsem mobil v kapse uhájil a nepřizpůsobivý soudruh odešel k jiné, méně vzdorné kapse. Mobil jsem z hajzlu vylovil, usušil a on dál fungoval (dokud ho Ljuba neztratila ve vysokém sněhu, ale to je jiná historie). No a já ten papírek měl schovanej v šanonu s nadepsáním MOBIL. Není to úplně trapné?

PSÍ PŘÍHODY: Přítel dalmatin
Bart nemá na světě moc kamarádů. Dokonce bych tipnul, že nemá žádného kamaráda. S troškou přehánění by se dalo říct, že má kolem sebe samé nekamarády, dokonce hodně vrčivé a kousavé nekamarády. Až na toho dalmatina, samozřejmě.
Objevil se, kde se vzal, tu se vzal. Zrovna jsem byl zády, Bart se metelil někde za mnou. Postaral jsem se, aby nepočural sněhuláka (ten vypadá, chudák, po těch třech dnech - ostatní peskovodové nebyli tak dbalí jako já a nedali pozor) a spoléhal jsem, že kolem krouží Irda. Ta signalizuje přítomnost všelijakých těch Maxů a Broků, hlásí je - těší se, že bude rvačka, ona ty konflikty strašně prožívá a tváří se, že je všechny přeprala na jednu hromadu.
Najednou se ohlédnu a vidím - Bart se kamarádí s dalmatinem!
Byl to dalmatin, ne dalmatinka. Co z toho odvozovat?
Bart byl v mimořádně sdílné náladě. Nebo si dalmatina spletl s Iris. Nebo mu dalmatin zanikal na sněžném pozadí.
Kdyby to měl být trend, byl bych rád. Nedělám si iluze. Znáte přese to úsloví "znám své Pappenheimské". Já toho mého Pappenheimského Barta znám devět a půl let. A dobře vím, co je napsáno nad vchodem Dantova pekla - abych zanechal všech nadějí.
Dnes se kamarádili, zítra může být bitva.