RODINA A PŘÁTELÉ: Noste si íča
Musí být návštěva úřadu traumatem? Nemusí. Tak například pasovka a oddělení na legitimace je tady u nás na Praze 5 velmi pohodové místo. Trauma jsem zažil na obchodním rejstříku, tedy svou vinou. Však uvidíte...
Štval mě samotný důvod, proč jít do obchodního rejstříku pro potvrzení, že moje firma existuje: chtěl jsem si změnit smlouvu u Eurotelu na jiný tarif. Normální? Normální, ale musíte mít čerstvý výpis z obchodního rejstříku. Eurotelu nestačí, že jim měsíc co měsíc platím, že jsem nikdy nezůstal dlužen, že po nich nic nechci, jen to, aby mě neotravovali - oni mě buzerují se slabomyslným výpisem z obchodního rejstříku!
Takže - minulý týden jsem si vyšetřil čas a táhnul se nahoru na Vinohrady. Tam mě vyfuckovali s hbitostí vyhazovače z hospody: přišel jsem ve 14.05 a soudruzi dřou jen do 14, v úterý. Dnes tedy nový pokus. Podotýkám, že za úkon vysmahnutí potvrzení (5 minut) účtují 70 korun, krát 12 to je 840 Kč za hodinu, tedy mají ceny asi jako v autoopravně luxusních automobilů.
Když jsem tam přicházel, uvědomil jsem si, že nemám sebou papírek, na kterém mám napsané íčo (identifikační číslo firmy). Oni mě vyfuckují... říkal jsem si a málem na to došlo.
Samozřejmě, že ta ženská je schopná za mých 70 korun mi najít firmu i podle názvu. Ale ona chce íčo.
"Noste si íča," dí nenávistně.
"Nejde to podle názvu?"
"Noste si íča."
Našla to podle názvu. Zmáčkla enter a stroj vytiskl osvědčení které mu umožňuje cpát Eurotelu peníze.
"Děkuju," řekl jsem.
"Noste si íča," zněla odpověď.
Neřekl jsem jí "na shledanou". Odpověděla by "noste si íča".
Co taky jiného bych mohl od státního úřadu ze 70 korun za 5 minut chtít.

PSÍ PŘÍHODY: Bart vzdoroval živlům
V úterý opět vypukla sněhová kalamajka! Napadlo jistě nějakých pět cm nového sněhu, možná víc. Sněhulák, kterého si chtěl Bart včera přivlastnit, má novou čepici. A Bart?
Iris se svou bílou srstí s několika černými skvrnami se v chumelenici ztrácí, avšak Bart svou černí chumelenici popírá. Navíc se snaží sežrat celou sněhovou nadílku. Trnou mi zuby, když to vidím, o to hůř, že poté, co mi kamarád Ota v pondělí jeden zub vytrhnul, jsem s těmi zuby tak trochu na válečné noze a když tedy někoho vidím kousat do sněhu, je mi z toho trochu šoufl.
Další sněhový problém: Barta vodím na navijákovém vodítku. Ten už má dost unavené pero, popruh se prověšuje a šmejká se o sníh a nabaluje ho na sebe, po chvilce vypadá jako dlouhá sněhová oprať a tu nejde dostat dovnitř navijáku. Takže přede mnou vyvstává podstatný úkol: musím koupit nový naviják.
Brání mi v tom dva motivy. Jednak se obávám, že vše co je nové je horší, než to staré, zejména pak se bojím, aby karabina na konci vodítka byla dostatečně pevná. Tahle se osvědčila, ale už jsem taky zažil karabinky, které praskly, jako by byly z perníku a to se pak těžko vysvětluje - já ho měl na vodítku, jenže vodítko ruplo.
Tak máte mít vodítko co nerupne, zní odpověď v takových případech.
Jak to mám poznat?
Například tím, že s ním budete chodit po Mrázovce tři roky a ono nerupne.