RODINA A PŘÁTELÉ: Na Staromáku o Mikuláše
V neděli bylo Mikuláše. Už loni jsme se byli s Ljubou a Annou podívat, letos jsme si to zopakovali. I u nás na Smíchově jsme viděli hodně mikulášských skupinek. Nejvíc se mi líbí, když zahlédnu Mikuláše v autobusu nebo v metru - líbí se mi ten kontrast starého folklóru s moderní dopravní technikou.
Starého folklóru... Slavení Mikuláše je tradice, ovšem, jak dlouhá tradice? A slaví se i v jiných zemích, chodí Mikulášové s čertem a andělem i jinde? V Americe chodí Santa Claus, ovšem to je samozřejmě někdo zcela jiný.
O Mikulášovi mi vyprávěl už můj otec. Převlékal se za něho jeden jeho strýc. Měl nádherný kostým, opravdu biskupský ornát a vše, co k němu patří, dokonalé vousy, zlacenou berlu. Efekt to byl dokonalý. Brzy na to, co Mikuláš odešel, vbíhal strýc na scénu:
"Tak co, už tu byl Mikuláš? Nepropásl jsem ho?"
"Zrovna odešel, strýčku!"
"Safra, safra, to je ale hromská smůla," láteřil strýc.
Ten strýc měl trochu znetvořený, zkrabatělý nehet, říkal mu "anglický nehet". A jednou si chlapeček všiml, že Mikuláš má též anglický nehet a to byl konec kouzla, konec poezie.

Zpět k letošním Mikulášům. Velké množství jich bylo jako vždy na Staroměstském náměstí. A co je zajímavé - byly tam rodinky s malými dětmi a nevšiml jsem si, že by se některé bálo! Jistě že některé se muselo bát, to jsou zákony statistiky, ale většinové statistické dítko komunikovalo s čerty bez stopy děsu v obličeji. To je dobře. Když se nebojí čertů, až dospějí, nebudou se bát státních úředníků ždímajících daně.

PSÍ PŘÍHODY: Nežer to těm vránám!
Moje povinnosti psovoda jsou dvojí. Musím dávat pozor, aby Bart nepojídal jedlé psy a pak bych měl dát pozor na to, aby Iris nežrala vránám nasypané kousky rohlíku.
Tedy, vránám, já vím, že to jsou havrani, ale to slovo "vrána" mi nějak volněji plyne s prstů.

Takže jdeme, opouštíme pozemek, Bart na vodítku, koulí očima, kdepak je nějaký jedlý pes? Z toho nic nebude, kamaráde, jen koukej mazat, máš jiné úkoly, než bojové!
Taky koulím očima, dívám se, jestli někde není nasypáno pro havrany. Není. To je dobře. Ta hodná paní co chodí havrany krmit ještě nepřišla.
Jdeme dál, Bart na vodítku, já dumám, probírám, jaké zákruty mi den připraví. Dojdeme až hotelu Mövenpick, zde si vzpomenu na Iris. Kdepak je? Nikde ji nevidím. Ona je ráno docela i mlha. Napadá mě, jestlipak chuděra nezabloudila?

Obracím se. Jdeme Iris hledat. Zrychluji, přidávám do kroku. Možná někde pobíhá a zoufale mě v mlze hledá. Utěšuju se, že přece jen ta mlha není tak hustá a navíc, v mlze se lépe nese zvuk, takže by slyšela moje hvízdání a volání.