ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Diskreditující nesmysl
Mimořádnou schůzi kvůli odposlechům chce svolat Mirek Topolánek. Kořistkova aféra se stává nekonečným příběhem. Onehdy zrušila televize Nova jeden pitomý pořad kvůli nezájmu publika a kvůli pochybnému profilu účastníků. Topolánek by si mohl vzít příklad. Bylo by zajímavé vědět, co by asi řekl, co že čeká od schůze sněmovny? Co čeká od soudního procesu, který chce rozpoutat, pokud mu ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo vnitra nepodají vysvětlení? Odposlechy - pokud nějaké byly - se konaly kvůli tomu, že jeho tajemník se zapletl s jedním panem poslancem do velmi pochybné historky, co k tomu ještě dodat? Snad jenom to, že volební náskok v preferencích ODS ztrácí a ztrácí...
Je to až pozoruhodné, jak špatně zvládl Mirek Topolánek první krizi, na kterou narazil. Samozřejmě, že první chybou bylo připustit si k tělu lidi určitého typu. Ovšem jedny chyby plodí další chyby a výsledkem je diskreditující nesmysl, ze kterého zřejmě není úniku. Pokles preferencí je první plod toho všeho.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vesmír 2
Před skoro třemi nedělemi jsme měli radost z úspěchu SpaceShip One. Jak to bylo s vesmírem v padesátých létech? Zavzpomínám si zase na dětství, napodruhé o vesmíru. Celý seriál je zde.
Posledně jsem se tu mínil o Mezinárodním geofyzikálním roce. Tehdy poprvé v mém životě se oficiálně psalo a mluvilo o Američanech jinak, než výhradně v zavile nepřátelském duchu. Už to neměli být nepříčetní pijáci těžkého alkoholického nápoje Coca Cola, v bílých kápích Ku Klux Klanu, větším dílem umírajících hladem na ulicích. Byli to partneři v mezinárodním vědeckém projektu!
Propaganda ale dostala nové obrátky, když se Američanům začalo nedařit vypustit oběžnici Země. V novinách a časopisech otiskovali moc rádi snímky vybuchujících raket Redstone - a pak přišel 4.10. první Sputnik. Obrovská radost zavládla mezi propagandisty. Kosmický úspěch byl interpretován jako důkaz převahy systému. I jindy rozumní lidé vážně rozumovali o tom, že jenom řízené státní hospodářství dokáže zorganizovat tak kolosální podnik, jako je jsou lety do kosmu. Kapitalismus se svým neřízeným systémem je příliš roztěkaný na takovou věc. Vanguard I. se Američanům podařilo vypustit až 17. května 1958. Je zajímavé, že tento satelit je pořád ještě na oběžné dráze, je to nejstarší člověkem vytvořený objekt v kosmu a zůstane tam ještě stovky let (viz jeho webovou stránku, vykonal už ve vesmíru cestu dlouhou 9986530350 km - k 21.10.2004, 6.24).
Kosmické závody začaly. Moji generaci zasáhly - pro mne poznamenaly závěr padesátých let, fascinovaly mě po celá šedesátá léta a dnes, třeba že už ve srovnáním s tím, co bylo, vlažně mě zajímají dodnes. Založil jsem si tenkrát "kosmickou kroniku" (ještě ji mám někde schovanou) a do ní jsem si zapisoval události a lepil obrázky. Konečně se v té šedé, úmorně dusivé době něco zajímavého stalo!

Mimopchodem, čtu na té webové stránce, že byly vyrobeny tři Vanguardy, stály 125 tisíc dolarů všechny tři a při vývoji a výrobě se podařilo doladit produkci tranzistorů a slunečních článků...

PSÍ PŘÍHODY: Barte, nehopsej!
Rituály tu jsou od toho, aby se poctivě a hlavně pravidelně vykonávaly. Některé mi ovšem jdou na nervy - například Bartovy skokanské evoluce při odchodu z domu. Bart se při odchodu vždycky radoval - v podstatě vždycky stejně, bez ohledu na to, zdali jsme opouštěli dům po 24 hodinách, po dvou dnech anebo jsme se právě z procházky vrátili a z nějakého důvodu potřebovali jít znovu. Vypadá to ale, jako by se s postupujícím věkem radoval pořád silněji. Jakmile vycítí, že "se půjde", začne skákat kolem mě. Je to zvláštní poskakování či hopsání. On na mne doráží - nedoráží. Neskáče mi tlapami na tělo, jak to někteří psi dělávají, on skáče těsně kolem mě, takže nemohu jít. Naučil jsem se ho odstrkovat předloktím, když se ocitá v horní úvrati, takže ho sunu vzduchem a tak to úmorně, ba klopotně postupujeme k brance.
Řvu na něj, samozřejmě. Snažím se dát do hlasu důraz a myslím to upřímně - pes vycítí, zdali na něho řvete od srdce nebo "jen tak". Tohle je od srdce, a Bart stejně hopsá.
Když mu nasadím košík, hopsání se trochu zmírní, protože je to známka toho, že to myslím vážně, že jdeme doopravdy ven. Ovšem hopsání ustane, až když jsme fakticky venku, kdy přejdu od úmyslu k činu. Jakmile jsme na palouku, tedy na travnaté ploše poseté podpisy Bartových chlupatých druhů, určených k snědku (pokud to jsou psi, nikoli feny), Bart má jiný zájem. Pobíhá, čmuchá, a pokud mu něco táhne kotrbou, pak asi toto:
To mi to zase dalo dneska práci, dostat toho mýho pána ven!

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI