ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Jsme proti korupci, ale jen hubou
Máme dvě reality. Jedna je ta virtuální, vylepovaná na reklamní plochy. Andělsky modré pohledy. Jednáme s vámi na rovinu. Jsme upřímní. Jsme sociální demokraté.

A pak je ta realita všedního dne. V roce 1992 byl schválen zákon o střetu zájmů. Poslanci a senátoři musí podle něho přiznávat jen dary nad výši svého měsíčního platu (42 tisíc), ale nemusí přiznávat své působení v soukromých firmách ani movitý majetek svůj a nejbližších příbuzných. Přiznání navíc nejsou jednoduše přístupná veřejnosti a zákon neobsahuje sankce. Bezzubý zákon byl mnohokrát kritizován. Velmi kritická je k němu organizace Transparency International. Kritika zní i ze strany politiků - vzpomeňme na iniciativy senátorů Michaela Žantovského nebo Josefa Zieleniece. Kodrcavě vznikla novela. Ta se dobelhala až k novému ministrovi spravedlnosti Pavlovi Němcovi. Ten ji nejdřív stáhl z pořadu jednání vlády a nakonec ji odložil ad acta úplně.

Na plakátech máme upřímný modrooký pohled, v realitě lžeme a šidíme. Kdyby se novelizovaný zákon týkal i rodinných příslušníků, kroutit by se musel i ministerský předseda Gross. O aktivitách jeho manželky se píší ságy v novinách - jenže skutečné majetkové přiznání je něco jiného, než sprška z pera nějakých pisálků: po hroší kůži politikově sprška steče beze stopy. V současné vypjaté situaci by se Grossově straně asi nehodil do krámu ani povyk regionální činitelé. Novelizovaný zákon by se týkal i jich. Zcela právem, vždyť i ni mají ruce na penězovodech distribuujících miliardy, často do záhadných černaých děr.

Korupce je zlo, které škodí naší republice. To je věta, pod kterou se ochotně podepíše asi každý politik - přinejmenším se neodváží ji odmítnout. Jakmile ale je zde příležitost něco reálného proti korupci udělat, politik se zachová jako ministr Němec. Jeho chování budilo znepokojení už koncem srpna, to se změnilo v podezření, když návrh stáhnul z jednání vlády. A teď?

Média nemohou dělat nic, než se připojit k jednotlivcům z řad politiků i řadových občanů a k institucím, které budou protestovat. V normálních poměrech by se měla aktivizovat politická opozice v parlamentě, aby úhybného ministra donutila ke změně postoje. Jenže ODS raději bude dál hysterizovat kolem grossstapa, a komunisté? Těm korupce ve státě vyhovuje, protože je to voda na jejich mlýn.

RODINA A PŘÁTELÉ: Úprava Mrázovky pokračuje
Chválabohu, že mohu psát taky o něčem dobrém a pěkném - v novinách člověk čte jen o nešvarech, kiksech a poslanci Kořistkovi, tedy o samých nepřístojnostech. Vrch Mrázovka se postupně mění, ze zanedbaného koutu porostlého křovinami z náletu se stává pěkný park. Mám mimořádnou radost z toho, že se odstraňuje jedna, nevím jak to popsat, ačkoli je to typické. Zkusím to vyložit poněkud obšírněji.
Do poloviny sedmdesátých let stála na Mrázovce dělnická kolonie. Tu zbourali a zůstala po ní kamenná schodiště. Po nich chodili dělníci pracovat dolů do Ringhofferoovy továrny, později do podniku Tatra Smíchov. V devadesátých létech byl uzavřen automobilový provoz v ulici Mrázovka, vznikla tu vyhlídková cesta se zábradlím. Se schody se přestalo počítat - zábradlí šlo i přes nástupní prostor schodiště. Lidi ale přes zábradlí lezli a po schodišti chodili dál. Zub času však pracoval a schodiště se poznenáhlu sesouvalo a křivilo.
Načež nastalo to, co mě rozčilovalo. Místo aby se schodiště zpřístupnilo a opravilo, někdo na něj nejdřív dal ceduli "ZÁKAZ VSTUPU" a letos zjara dokonce navařil jakousi železnou zábranu na jeho vrchol i úpatí.

No a vidíte, teď se schodiště upravuje a zase bude možné po něm klusat.
Třeba nikdo po něm chodit nebude, protože ztratí punc zakázaného schodiště a koho by bavilo chodit po schodišti dovoleném? To je ale starost chodičů. Já se občas po schodišti projdu, aby mu to nebylo líto, že po něm nikdo nechodí, když je tak pěkně opravené. Bart s Iris určitě půjdou se mnou.

PSÍ PŘÍHODY: Míček? Supermíček!
Už jsem se tu zmiňoval o tom, že Bart dostal k narozeninám tři tenisáky. Včera jsem viděl jeden exemplář z té trojice. Dal by se s ním hrát Wimbledon - a to nebyl zakutálený někde pod skříní, Bart ho měl v hubě!
Vracel jsem se za Bartem po semináři, který jsem měl v IDIFu a Bart na mne čekal, jako obvykle, u branky. Když mě spatřil, vstal (pochopitelně že čekal vleže), protáhl se, aby se neřeklo, a pak odběhl kousek dozadu, strčil hlavu do křoví a vytáhnul odtud tenisák. A on nebyl prokousnutý, pružil, dokázal skákat!
Je to záhada záhad.
Tenisák obvykle vydrží v Bartových čelistech nejdéle minutu. Dokonce si myslím, že Bart má na louskání tenisáků grif, že mu ukousne šešulku, jako když nožem seseknete z vajíčka vrchlík, takovou tu čepičku.
Vždycky pátrám po příčinách, když narazím na záhadu. Tentokrát jsem ale ztroskotal. Mám tedy jen dvě chabé hypotézy, obě mi připadají nepravděpodobné.
Jedna hypotéza: je to poslední tenisák a Bartovi je ho líto.
Druhá hypotéza: Je to tenisák vyrobený ze speciální tenisákové hmoty, vzdorující psím zubům.
Vím, že jedno i druhé je nesmysl, avšak fakt zůstává faktem a tenisák skáče, třebaže od narozenin uplynul týden.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI