ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Špidla hovořil a o něčem i mlčel
Bude nutno počkat na ohlasy přímo z prostředí Evropského parlamentu, jaký dojem udělal Vladimír Špidla na europoslance během svého pondělního slyšení a jaký udělal na komentátory poté, při tiskové konferenci. Český občan uvrtaný po dobu slyšení k televizní obrazovce sledoval přímý přenos ze slyšení a přijímal informace podle svého naturelu. Eutroskeptik se musel cítit posílený, jako kdyby vypil džbán živé vody. Ano, tak nějak vypadá eurodiskuse, nekonečný, neuchopitelný proud mlhavých formulací bez jediného konkrétního bodu. Eurooptimista, nebo dokonce snad člen Špidlova fanklubu, si pochvaloval, jak dobře si Vladimír vede. Sice trochu koktal, ačkoli mohl mluvit česky, ale duchem, tedy dikcí dobře zapadal do celého prostředí.

Přihlásil se k evropskému sociálnímu modelu. Podpořil tudíž to, co historicky vzniklo v neopakovatelných létech explozivně rostoucí prosperity z přelomu padesátých a šedesátých let, té báječné doby, kdy lidé ještě neztratili chuť a schopnost pracovat, kdy nastupovaly nové technologie a kdy Evropa ještě netušila, že ji čeká příval hladových krků a rukou neochotných k práci. Tento asociální model se stal brzdou, stal se zátěží táhnoucí celé společenství ke dnu.

Fenomén Lisabonu
To Vladimír Špidla také dobře ví a proto stejným dechem velebil konkurenceschopnost. Ve všech pádech skloňoval "Lisabonský proces", tento fenomen přirovnávaný k jetimu, o němž také každý ví a každý mluví, ale nikdo ho neviděl. Lisabonský proces je něco takového, jako když Nikita Sergejevič Chruščov druhdy oznámil, že komunismus nastane v roce 2000. Lisabonský proces slibuje, že do deseti let se Evropská unie stane nejvíce konkurenceschopnou a nejdynamičtější ekonomikou světa. Klíčem ke konkurenceschopnosti je zaměstnanost, říká Vladimír Špidla. Za cíl svého úsilí vidí takový stav, kdy práce zůstane v Evropě. Chce zaměstnávat mladé a nezapomíná ani na starší generaci, která po pětapadesátce ztrácí šanci na důstojné zaměstnání. Jak toho dosáhnout? Jaká opatření chystá k posílení zaměstnanosti? Co konkrétního kandidát podnikne, pokud se skutečně komisařem pro sociální věci stane? Ani na jednu konkrétní otázku Vladimír Špidla neodpověděl jasně a jednoznačně.

Jak se neříznout
Snad na jedinou. I tato otázka a Špidlova odpověď je charakteristickou ukázkou specifiky socialistického myšlení.Šlo o to, jak zabránit pracovním úrazům, konkrétně bodným a řezným ranám. Nasnadě ležící odpověď by mohla znít, že tazatelka musí být padlá na hlavu, když se ptá kandidáta na komisaře, jak zabránit řezným úrazům. Kandidát však bere otázku vážně. Předpisů je dost a musí jich být mnoho porušeno a to tak, že dlouhodobě, než se někdo píchne nebo řízne. Mají si lidé dávat pozor? Mají být opatrnější? Ne. Má být posílen kádr dohlížitelů a kontrolorů bezpečnostních předpisů. Toto je možná cesta ke zvýšení zaměstnanosti, protože kontrolora musí někdo z masa a krve dělat - a dostávat za svoji činnost gáži. Konkurenceschopnost ve světovém, ba globálním měřítku však kontrolor nezvýší. Vladimír Špidla si je dobře vědom těchto úskalí, a nepřímo i čelil námitkám a kritice, když polemizoval s těmi, kdo "si myslí, že se staneme šampióny", když evropský sociální model opustíme. Samo jeho konstatování, že "evropský sociální model je součástí naší konkurenceschopnosti" je pouhá větná konstrukce, jako když by někdo řekl, že krychle je ta nejdokonalejší koule. I kdyby to opakoval stokrát, krychle se kutálet nebude. Vladimír Špidla je nominovaný socialistickou vládou a poslanci věděli už předem, koho mají při slyšení před sebou. Kdyby se tam ocitla jakákoli jiná bytost ze socialistické líhně, musela by hovořit více méně stejně. Některé by hovořila anglicky, některá by hovořila svižně, možná dokonce vtipně, ale obsah by musel být v podstatě stejný.

Špidla se měl zodpovídat z orientace ve svěřeném resortu a ze znalosti existující i chystané legislativy. Nezdálo se, že by ho některý z poslanců nachytal na švestkách. Špidla měl agendu a s ní související rétoriku nacvičenou už z domova. O produktivitě a udržitelném rozvoji, o sociální ochraně a vysoké kvalitě života socialisté dovedou hovořit celé hodiny.

O něčem dovedou i mlčet. I Špidla mlčel, když se ho zeptali, jak prosazoval politiku zaměstnanosti, když byl doma premiérem. Uvedl statistiku rostoucího HDP, ale o rostoucí nezaměstnanosti pomlčel.

RODINA A PŘÁTELÉ: Dnes začíná Photokina
V Kolíně nad Rýnem začíná dnes Photokina, světová výstava fotografické techniky. Koná se ob dva roky, podobně jako naše Interkamera. Budu tam chybět? Nebudu tam chybět! Vypravím se tam na dva dny, na čtvrtek a pátek, takže budeme mít zase v psích a rodinných příbězích maličký výpadeček.

Na jedné straně je osobní přítomnost na takové výstavě nesmysl. Všechny zásadní informace jsou na internetu. Nejen to. Dávno jsou pryč doby, kdy si firmy škudlily svá tajemství "až na Photokinu". Obvykle je všechny vytroubí předem. Stačí tedy sedět na zadku a zkoumat internet a z toho, co vyzkoumám, mohu nasytit svoji webovou stránku Digineff do aleluja.
Až na to, že se v rámci Photokiny (/a samozřejmě všech podobných podniků) konají tiskové konference a tam se kupodivu člověk dostane k detailům a informacím, které se pak už nikdy nedozví. Například posledně jsem byl na tiskové konferenci Olympusu ve Frankfurtu a tam ukazovali, jak je konstruováno zařízení, které v digitální zrcadlovce E1 smetá napadaný prach. Nikde jinde jsem schéma toho zařízení nenašel. Je to důvod pro to, jet do Frankfurtu?
Na tuto otázku je třeba velmi upřímně odpovědět. Pokud ano, pak má smysl jezdit do Kolína. Pokud ne, pak nemá smysl jet do Kolína.
Těším se do Kolína a příští pondělí budu vyprávět, jaká zařízení na smetání prachu jsem tam uviděl.

PSÍ PŘÍHODY: Období mokrých psů
Minulý čtvrtek byl první podzimní den. Mizerné počasí, drobně pršelo. Oba naši pejskové byli jako dva nažmachové. Po návratu z procházky se dali ždímat (kdyby se ovšem dali ždímat - toto je zajímavý češtinský zádrhel, jazykozpytec by o něm mohl napsat pojednání).
Jednoho po druhém jsem pečlivě otřel psím ručníkem. Je to práce, která patří k podzimnímu, zimnímu a jarnímu počasí, dělám ji dlouho a dokonce v ní mám i jisté zalíbení. Líbí se mi pach mokrého psa.
Uvědomil jsem si, že poprvé utírám Iris - a vnímám i její pach. No a vida (zase jazykový zádrhel, jak může být pach "vida", nebo mám napsat "čicha"?), její pach je úplně jiný, než Bartův!
Rozdílu v pachu jsem si všiml samozřejmě už mnohem dřív, ovšem za sucha není ten rozdíl nikdy tak zásadní, jako když se pes vynoří z mlhoviny mrholení. A teď, je ten rozdíl dán tím, že je Bart pes a Iris fena? Nebo tím, že on je rotvajler, kdežto ona pointer?
Musím někdy jít očichat k sousedům jejich fenky rotvajlera. Jenže, jak to zaonačit, co mám říct, až zazvoním? Mám říct, dobrý den, můžu si očichat vaše psy?
Obávám se, že by Miládka ztratila poslední iluze o mém zdravém rozumu.
Nejspíš tedy zůstanu na bázi spekulativní čichologie.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI