RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Korejská válka
Vzpomínání na dobu mého dětství, jak se uchovalo v mlze paměti.
Byla to doba prošpikovaná politikou a ta politika byla prošpikovaná nenávistí. Vždyť sám základ ideologie komunistů je třídní nenávist a to zůstalo dodnes. Korejská válka bylo asi to první, co jsem začal jako dítě vnímat. Bylo mi pět, kdy v roce 1950 začala. Až po mnoha létech jsem pochopil, co dokázala komunistická propaganda. Tuto stoprocentní a jednoznačnou komunistickou agresi dokázala obrátit na ruby a vyložit ji jako "agresi Spojených států proti korejskému lidu". Dodnes jsou lidé, kteří této verzi věří. Prezident Truman byl zobrazován v novinách a na plakátech jako vyhublý skřet s krvavýma rukama, jeho pomocníkem byl generál McArthur, metající kolem sebe bomby. Mistrem propagandy byl malíř Antonín Pelc. Ten uměl Trumana a McArthura kreslit nejlíp, znal americké reálie, vždyť pobýval v USA po celou dobu války, takže jeho obrázky z New Yorku, kde se povalují lidské trosky opilé cocacolou (všichni jsme věřili, že Coca Cola je alkoholický nápoj horší než všechny ostatní kořaly) byly obzvlášť věrohodné.

Přispívalo k tomu postoj intelektuálů ze západní Evropy. O jejich demonstracích a protestních akcích referovaly noviny velmi pečlivě, o to snadnější bylo věřit domácí propagandě. Vždyť i v Paříži lidé pochodují s pevných šicích s nápisy RUCE PRYČ OD KOREJE! Korejskou vlajku jsme jako chlapečkové malovali do školních sešitů, tu vlajku, která dodnes vlaje nad branami koncentráků nešťastné země.
Režim vymyslel akci bagr pro Koreu. Jakoupak hlavu asi napadl! Ve státě, kde vše patřilo Jim, lidé měli sbírat korunu po koruně, aby se koupil bagr a poslal na "obnovu imperialisty zničené země", poté, co válka skončila. To už nám vrtalo v hlavě, chlapečkům v druhé obecné. Proč po nás paní učitelka chce korunu? Bylo to už po měnové reformě v roce 1953, to jsem chodil do druhé třídy. Proč vláda bagr nepošle, proč ho mají lidi kupovat ze sbírky, a od koho se koupí, a kdo ho vlastně koupí?
Takové otázky se vracely i později, když se naše rodina přestěhovala do Prahy. Na Žižkově je vojenský historický archiv a před ním tenkrát stál tank Lidice (možná tam stojí dodnes, už jsem tudy dlouho nešel). Cedulka hlásila, že ho zaplatili z vlastních kapes čeští a slovenští vojáci bojující v Rudé armádě. I to bylo divné: proč si mají vojáci sami kupovat pro sebe tank? Nebylo koho se zeptat. Učitelů? Směšná představa. Rodičů? Nebylo zvykem klást rodičům takové otázky čpící čertovinou, stejně by neodpověděli.

PSÍ PŘÍHODY: Pozorný divák
Měli bychom Bartovi někdy koupit lístek na tenis, podotkla Ljuba. To by to dopadlo, pomyslel jsem i já.
Bart nemiluje ani tolik tenis, jako tenisové míčky. Miluje je k sežrání, doslova. Dokáže žvýkat míček, dokud ho nerozdrtí na molekuly. Na Mrázovce, v divočině za hotelem Mövenpick, občas najde nějaký zakutálený, opršený, zahrabaný do listí. To pak nastává jeho Velký den, musím mu sundat košík a on kráčí domů, žvýká, a rozhlíží se kolem sebe, zdali ho všichni obdivují.
Včera nenašel žádný, ale viděl jich spoustu: dva tenisté hráli tenis na kurtu u hotelu. Šlo jim to dobře, řezali do toho o sto šest, míčky létaly jak povětroně - a Bart za plotem koukal, až měl oči skoro tak velké jako ty míčky, nadskakoval, čekal jsem, kdy mu narostou křídla, aby přeletěl plot a vmísil se do hry.