RODINA A PŘÁTELÉ: Italové nás zachrání
Vyprávění o cestách do ciziny je strašný zlozvyk, naštěstí je do dnes naposled. Takže ještě jednu Itálii vydržíte, byl jsem tam celý týden a otravuju s ní teprve potřetí!
Bydleli jsme s mým kamarádem Martinem Zhoufem v hotýlku na břehu moře v Pise, v jakémsi jejím námořním předměstí. Hotýlek byl součástí fronty domů, pak byla vozovka a dál už jenom hrázka a moře. Úderem osmé večerní se zastavil na ulici provoz a Italové se vyhrnuli na ulici a korzovali a povídali si a večeřeli v hospůdkách, ty se taky vyhrnuly na ulici a jezdili na kole a dobrou vůli sobě měli.

Překvapující byl počet dětí, to obrovské množství, od miminek přes dětičky až po výrostky obého pohlaví! Děti se tam hemžily dlouho do noci, my šli středoevropsky po jedenácté na kutě a venku na ulici to hučelo dál. Našinec si u nás už pomalu odvykl fenoménu "dětská parta". Tady u nás na Mrázovce bývalo pískoviště, pak ho zrušili a zřejmě nikomu nechybí. Ani nepamatuju, kdy jsem tady viděl kočárek.
Že by italská vláda dělala dobrou "prorodinnou politiku"?
Nebo je to tím, že nedělá žádnou "prorodinnou politiku"?
Legrační představa, že by se Italové stačili rozmnožovat za všechny ostatní Evropany a že by celý kontinent nazul jednu velikou italskou botu a za sto, dvě stě let bychom tady v Čechách hovořili italsky.
Já chápu, co mi na to namítnete. Nechci to slyšet. Ve vzpomínce se raději vrátím na korzo v Pise, zaposlouchám se do šplouchání moře a budu poslouchat vřeštění nezbedných děcek.

PSÍ PŘÍHODY: Co nemá Bart doopravdy rád
Bart nemiluje především moje odchody. Když jsem doma, ne snad, že by se o mne staral. Jakmile ale odcházím, nasadí velmi ustaraný výraz. A to kdykoli a ať opouštím dům jakýmkoli způsobem. Jenom se mračí a jinak je klidný, když odjíždím automobilem nebo na motorce. V poslední době je ale velice vysazený na moje kolo.