<Mně tak napadlo, že Zeman zase jednou řekl zlatá slova, když prohlásil: "Každý člověk by měl pochopit, kdy škodí své politické straně a co horšího, kdy škodí své zemi." Enemže to nemyslel kupodivu na svoji adresu!

ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Duch Kmotra v Lidovém domě
Historie se neopakuje. V roce 1997, přesně 28. listopadu, se pokusili místopředseda ODS Ivan Pilip a ministr vnitra Jan Ruml svrhnout Václava Klause - nejlépe ze všech postů, které zastával. Využili k tomu notoricky známého skandálu, starého dva roky, o kterém tehdy noviny nepsaly jen proto, že to byla stokrát opraná veteš, skandálu se sponzorskými dary. Rebelii zbabrali, založili Unii svobody, tu taky zbabrali a ODS je dnes tak silná, že by dala snadno dohromady vládu solidně podpořenou v parlamentě, kdyby se konaly volby a ty dopadly více méně podle výsledků výzkumů veřejného mínění. A zatímco Pilip s Rumlem zapadli hluboko za horizont veřejného zájmu, Václav Klaus sedí na Hradě a poučuje Evropu, jak se správně dělá neintegrovaná integrace.

Suma sumárum, ODS jako strana a Václav Klaus osobně si tehdejší rebelií pomohli.

V těchto dnech se odehrává něco podobného.

Opáčko historie

Opět se hraje o hlavu premiéra a předsedy strany, tentokrát je to sociální demokrat Vladimír Špidla. Sociální demokracie jsou minimálně dvě až tři. Jedné šéfuje Vladimír Špidla, druhé Stanislav Gross, třetí Miloš Zeman. I skandál vyplul na povrch - Špidla si údajně nechal ruce potřísnit aférou kolem firmy Diag Human. Dokonce i to bylo podobné, že muž o kterého jde odjel do ciziny, tentokrát ne do Sarajeva, ale do Bruselu. Hlavní munici dodala jeho protivníkům politicky také ne moc významná událost - prohra ve volbách do Evropského parlamentu, do instituce, kterou náš občan nezná a je mu tudíž lhostejná. Tím ale podobnosti končí. Zatím.

V prvním kole to Špidla vyhrál. Odmítl rezignovat ze stranické funkce, odmítl položit post premiéra, o důvěru požádá parlament sama jeho strana. Krizi zatím ustál, jako ji ustál v roce 1997 po telefonu ze Sarajeva Václav Klaus. Ovšem krize trvá.

Vladimír Špidla by měl po Mario Puzově Kmotrovi. To je učebnice pro šéfa politické strany. Jeho Luca Brassi - a nemá-li takového pistolníka, je to jeho katastrofální chyba - už by měl se samopalem v pouzdře na housle obcházet příbytky těch třiceti odbojníků v čele s Kavanem a Laštůvkou, kteří se v sobotu paktovali se Zemanem. Není to fantastická představa. Byl to sám Miloš Zeman, který začal hovořit o "polibku smrti", což je též součást arzenálu mafiánského světa Kmotrů. A samotný Stanislav Gross by měl dostat nejbližší poštou v balíčku neprůstřelnou vestu s mrtvou rybou. I on by si připomněl četbu Kmotra, i on by pochopil, co to znamená.

Špidlova chyba

Vladimír Špidla udělal vskutku jednu velkou a zásadní chybu, že totiž nezatočil se Zemanovými pohrobky už dávno. "Ten, kdo na shnilou žerď vyvěsí jakoukoli novou vlajku, pouze předstírám, že dělá reformy, ve skutečnosti natírá zábradlí na parníku, který se potápí," zní poslední Zemanův bonmot. Byl by to bonmot výstižnější, kdyby ho Zeman dořekl celý: "... do parníku, který se potápí, protože mu střílím jedno pod čáru ponoru torpédo za druhým".

Zemanovi lidé vyčítají Špidlovi, že "zradil program" a že se spolčil s pravicovými stranami. Jako variantu nabízejí fungování menšinové vlády, která bude hledat příležitostná spojenectví případ od případu. To jejich vysočinský guru to řekl otevřeněji: Špidla zradil sociálně demokratické ideály, neboť podporuje nepřímé daně, místo aby zvyšoval daně přímé. A jeho sympatizant Zdeněk Škromach to řekl ještě jasněji: "Bude-li to nutné, daně se zvýší". No samozřejmě, že "to" bude nutné, pokud se má podplácení voličů ve formě podpor a úlev realizovat v plné šíři. A komu že se zvýší daně? Těm bohatým přece!

Miloš Zeman doporučuje "postřílení zrádců".Ona je to zralá, rozumná myšlenka, také odpovídající duchu Puzova Kmotra. Pokud by se měl do šéfovského křesla v Lidovém domě vrátit, musel by udělat přesně tu čistku, jakou neudělal Vladimír Špidla, když tam nastoupil. V demokratické straně se dělají čistky hůř, než ve straně totalitní (jak se to správně dělá, předvedli před krátkým časem Grebeníčkovi komunisté), ale dělat se dají, nedělejme si iluze, že to nejde. Když strana prožívá dobu tak bouřlivou, jakou prochází sociální demokracie, někdo musí z kola ven, jinak bude agonie pokračovat.

V roce 1997 odešli odbojníci z ODS sami a zvolili Unii svobody. Současná krize nabízí mnoho možných scénářů, jak se vyvine. Ten zcela nepravděpodobný, ale bezesporu zábavný vypadá takto: Zemanovi pohrobci se seberou, ze sociální demokracie odejdou, udělají se pro sebe a založí Unii nesvobody!

RODINA A PŘÁTELÉ: Pohodlné kempování doma v posteli
Doba pokročila, máme před sebou poslední jarní víkend, usoudila Vločka: je čas vyrazit do přírody na ostro!
Nutno dodat, že tím není míněno nějaké spaní pod širákem. Vločka má obytný Volkswagen, ten čemu se anglicky říká "van" - má to v sobě kuchyňku a lůžka, plus nepočítaně důmyslných udělátek pro pohodlné bydlení v přírodě.
Rozhodli jsme se, že první výlet bude do blízkého okolí - vypravili jsme se na Sázavu, do oblasti Čerčany - Lštění - Zlenice. Dědeček tam kdysi postavil vilu, pak ji prodal, postavil domek a o ten můj otec v padesátých létech přišel za velmi obskurních okolností.

Krajina v Posázaví, jako asi všude jinde, se podobá houbě, která ležela týden ve kbelíku s vodou. Samozřejmě jsme jezdili na kole a zaznamenal jsem svůj druhý pád s espédéčky (=nohy přicvaknuté k pedálům), tentokrát to bylo hubou do kopřiv na jílovité pěšince.

Nejdřív bylo hezky, pak pršelo a nakonec se strhlo to, čemu se říká průtrž mračen.
Vrátili jsme se k busíku promoklí na kost.
Má to cenu, kempovat v takovém počasí, když jsme necelou hodinku od domova? Tak zněla otázka.
Nemá to cenu. Tak zněla odpověď.
Převlékli jsme se do suchého a vyrazili k návratu. Ještě než jsme dojeli na benešovskou spojku, začal déšť řídnout. Za Mirošovicemi přestal, u odbočky na Stránčice vyšlo sluníčko a pak bylo hezky a ještě hezčeji a nikde ani loužička, všechno suché, rozpálené, až žhnoucí.

"Tohle nám nebude nikdo věřit," uvažovala Vločka.
"Tak to nikomu neřekneme," já na to. Neřekneme, jenom to vykecám ve Psu.

PSÍ PŘÍHODY: Je to přírodní jev
Bouřka je nepochybně přírodní jev. Někteří psi tomu ale ne a ne věřit. Jeden takový pes je Iris, zvaná též Šogo. O příchodu bouřky ví - no, nebudu přehánět, ale hodně dlouho dopředu. Schlípne, stáhne ocásek mezi nohy a metelí se kolem svých lidských ochránců. Když pak poprvé zahřmí, rozklepe se na celém těle. Je na ni truchlivý pohled. Má kratičkou srst a vyniká mohutností svalů - jak jinak, když dokáže naběhat bez problému padesát, šedesát, jistě osmdesát kilometrů! Všechny svaly a svalíky se začnou třást.
"Irdo," chlácholil jsem ji, "neboj se. Neber to osobně. Není to namířeno proti tobě. Je to obyčejný přírodní jev. Ty jsi přírodní jev, já jsem přírodní jev, bouřka je taky přírodní jev."
Zvíře na mne upřelo utrápené oči.
Proč bych měla věřit zrovna TÉHLE pitomosti?
Zahřmělo o kousek blíž, tak blízko, že i já jsem zapochyboval, zdali to není míněno osobně.
Vločka pak ujišťovala, že ještě nikdy za své bikerské kariéry tak mohutně nepromokla, jako dnes.
Extrémy člověka vzrušují a když je něco nejvíc a když je to rekordní, trochu to hřeje.
Opravdu jen trochu, v tomto případě.
Bouřka je přírodní jev hodně mokrý a studený. Za chvilku jsem se třásl tak, že jsem si mohl dát s Irdou závody.
Ona by ale vyhrála - i v běhu, i v třesení.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI