 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Pátek 18.6. 2004,
|
- Komunisté nabízejí sociálním demokratům spolupráci ve vládě pod podmínkou, že sociální demokraté budou dělat komunistickou politiku
- Šéf Evropského soudu pro lidská práva jednal s prezidentem Klausem a řekl, že není pravda, že by Česko prohrávalo moc případů - jen v osmnácti případech z 3000 ohlášených našli pochybení
- Zahraniční organizace budou moci u nás otevírat vysoké školy, zatím to mohou jen domácí subjekty
- Česko si půjčí 12 miliard korun na stavbu dálnice D8 do Německa
- Neznámý pablb položil dvě makety bomby v centru Brna a způsobil nepříjemnosti
- Počasí v Praze: Hezké slunečné počasí
Mně tak napadlo, když jsem v poledne poslouchal pana Kasla v rádiu: tak oni mají pět dní po volbách a už pokládají za potřebné dávat voličům najevo, jak moc jim Josef Zieleniec leží v žaludku a jak s ním nemají nic společného. Takže nás zřejmě čeká opáčko ze čtyřkoaličních zkušeností, na začátku volební jakž takž úspěch a fiasko na konci.
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Odkud přijde socdem mesiáš
Komunisté nabízejí sociálním demokratům spolupráci ve vládě pod podmínkou, že sociální
demokraté budou dělat komunistickou politiku. A jsme u jádra problému. Komunisté říkají, že
nezastírají zájem o podílu na moci. To ale přece víme od doby, kdy jim kolo dějin vyrvala
absolutní moc z rukou. Smutné na tom je to, že fungující sociální demokracii naše země
potřebuje,kdežto fungující komunistická strana jí je jenom na škodu. To je úkol pro budoucího
šéfa sociální demokracie. Vladimír Špidla to už nebude. Stanislav Gross skoro určitě taky ne.
Tak kdo? Třeba uvidíme na obzoru kometu a tři mudrcové tam tudy potáhnou s velbloudy. Po
setmění se pozorně dívejte!
RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - kdy to rupne
Vzpomínání na dobu mého dětství, všechny dosavadní díly najdete na mém serveru Hyena.
Nevím, zdali dnešní bolševici se těší, "až to rupne". V padesátých létech to ale byla konkrétní naděje. Jako dítě jsem to pochopitelně ani nemohl vnímat přímo, protože před dětmi se otevřeně nemluvilo. To si rodiče odvykli už za války - příliš mnoho lidí skončilo na popravišti kvůli tomu, že někde něco neopatrně vykládali a někdo jiný je opatrně udal. Tatro obezřetnost se z dob nacistických celkem logicky přenesla do dob bolševických, ta hrůza byla hmatatelná a oprávněná a je mi to k smíchu, když slýchám pošetilce - naposledy ve čtvrtek v rozhlase - rozkládat o tom, že "u nás není žádná demokracie".
Mezi dospělými se šuškalo o termínech, "kdy to rupne", kradmo a šeptmo. Dnes se mluví a píše o tom, že za tyto plané naděje do značné míry nesla odpovědnost tehdy Peroutkova Svobodná Evropa. Má smysl kárat ho za jeho slogan "dobrou noc a pevnou naději"? Netroufnu si soudit.
Jisté je, že ta naděje mnoho lidí hřála.
Mohlo mi být šest, sedm let, kdy moji rodiče zřejmě uvěřili nějaké takové nadějeplné fámě. O Silvestra lili olovo podle starobylého zvyku, a vyšlo jim cosi jako gondola.
"Letos pojedeme do Benátek," usoudil z toho otec.
Byl jsem dost starý na to, abych věděl, že Benátky jsou na Marsu a není fyzicky možné tam jet.
"Uvidíš. Pojedeme do Benátek."
Plynul čas a domáhal jsem se cesty do Benátek.
No, nevyšlo to. Do Benátek jsem se podíval až v listopadu 1989, kdy to opravdu rupalo.
A ještě jednu vzpomínku mám na pojem "ruplo".
V literárním kavárně seděli u stolu dva staří ctihodní spisovatelé. František Langer a Stanislav Mojžíš Lom. U vedlejšího stolu seděli literáti nové ražby, tehdy ještě všichni komunisté stalinisté, později všichni disidenti, poté, co je rodná strana povyházela ze svých řad. A jeden povídal druhému:
"Vidíš, jak ti tam sedí? Když se na ně dívám, říkám si - to vypadá, jako kdyby to už ruplo!"Nedovedu říci, kdy to slovo vymizelo ze slovníku.
Kdy zmizela naděje.PSÍ PŘÍHODY: Otázka priorit
Každý máme své žebříčky hodnot. Jaký je ten Bartův? To se pozná, jenom když je podroben
zkoušce. Ta, kterou mám na mysli, neprozkoumala celý žebříček - jenom dva jeho příčle.
Bart ležel na podlaze a žvýkal tenisák. Podotýkám, že to je tenisák, který našel, když byl s Ljubou (Vločkou) na procházce, tedy našel ho za její přítomnosti, dokonce za její asistence - sundala mu košík, aby ho mohl vzít do huby. Takže ten tenisák byl do značené míry i její zásluha.
Přišla a přinesla mu žvýkací tyčinku.
Co měl dělat? Odložit tenisák a vzít si tyčinku?
Ne.Tenisák byl větší hodnota.
Bart předpokládal, že když odloží tenisák, aby si vzal tyčinku, že se Ljuba na tenisák vrhne, uchopí ho do zubů a bude mu ho ožvýkávat.
Něco takového samozřejmě nepřipustil, nemohl připustit a nepřipustí.
Ljuba položila tyčinku na zem a odešla.
Barta tenisák omrzel. Pustil ho, pak si všiml tyčinky a sežral ji.
Mezi tím přišla Iris, všimla si tenisáku a odnesla ho.
Ne, po tak složitém žebříčku hodnot se už nedá lézt, proto končím.