RODINA A PŘÁTELÉ: Motorka? Ne! Kolo!
Po Praze se už jezdí tak děsuplně, že ani motorka není sto v rozumném časovém úseku dopravit člověka z místa A na místo B. Řešení? Na kratší vzdálenosti určitě kolo.

Trpce jsem litoval, že jsem nejel na kole do Kongresového centra, kde měl IDIF své Fórum digitální fotografie (kolosální úspěch, 1400 návštěvníků, 44 vystavovatelů, dvě šňůry přednášek, workshopy ve fotostudiu, pochybil kdo nepřišel, na podzim může napravit, bude to ještě lepší) . Centrum Smíchova je zablokované, na začátku Stroupežnického ulice se zádumčivý kopáč rýpe v zemi a výsledkem je monumentální zácpa, šinoucí se a spíš stojící řada aut a autobusů.

Jak nemám v těchto souvislostech mluvit o kridiotech na radnicích a magistrátech.
Je nápadné, jak pomalu postupují veřejné, najmě pak dopravní stavby, a jakým obrovským tempem pokračují stavby soukromé. Tady na Smíchově u Anděla roste jeden blok moderních paláců za druhým, práce jedou ve dne v noci, sviští to a odsejpá to, a v téže ulici se zádumčivý kopáč rýpe v zemi a chci se vsadit, že v noci, až tam tudy pojedu, tam bude opuštěná díra v zemi, zatímco na soukromém staveništi bude dunět práce. Co si o tom mám myslet? Jenom to, že stavebním firmám tento styl vyhovuje, jsou placené od dělníkodnů, nikdo nad nimi nestojí s bičem v ruce, dostanou zaplaceno za proflákaný čas a kridiotům na radnici jsou starosti lidí uvízlých v zácpách jedno. Maximálně řeknou, že "není legislativa" nebo něco jiného, stejně stupidního.
Kolo je aspoň částečné řešení. Ano, udělal jsem chybu, na kole jsem jezdil po Praze v pondělí (Vinohrady - Košíře za 17 minut v nejhustším odpoledním provozu) a budu jezdit i nadále. Jenže, Praha je bohužel veliká a ty Vinohrady vnímám tak trochu jako hranici dostupnosti.

PSÍ PŘÍHODY: Setkání po dlouhé době
Bart dovede být veselý, vlídný brach. Dokonce i na psy. Musí to ale být feny. Jako dneska ráno. Vstával jsem neobvykle brzy - IDIF pořádal v Kongresovém paláci na Pankráci Digitální fórum - a kráčel jsem s Bartem pustými končinami zde na vrchu Mrázovka. Najednou Bart přidal do kroku. Znám jeho cestičky, znám jeho rituály, vím, kterou lampu a který trs trávy poctí autogramem, tentokrát ale šel neobvykle rychle a běžel ke schodům, které vedou dolů k Mozartově Bertramce. Tam se zastavil a díval se dolů. Chvilku čekal a pak pokračoval směrem k hotelu Mövenpick, zrychloval, klusal, pak pádil, uši mu pleskaly. Bylo to jakési radostné pleskání, jako by mával parníku vplouvajícímu do přístavu po předaleké plavbě.