ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Utajené porody schváleny sněmovnou
Utajené porody, to je vážné téma. Sněmovna schválila zákon umožňující utajený porod a teď bude záležet na senátu a na prezidentovi, zdali bude schválen s konečnou platností. Bylo by dobře, kdyby byl schválen. Vychází vstříc matkám, zejména mladým, které jsou v obtížné životní situaci. Sám jsem v mém okolí zažil takový příběh, kdy mladá žena - z pohnutek těžko pochopitelných - odešla do hor a tam porodila sama, bez pomoci, na chatě své kamarádky. Naštěstí přežila ona i dítě, ale nemuselo to tak dopadnout. Také by bylo dobře, kdyby se zjednodušily podmínky adopce dětí. Mimo jiné i proto, že toto jsou rozumné kroky k dalšímu omezení počtu potratů - a rozhodně mnohem lepší kroky, než plošný zákaz.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá
Vzpomínky na dobu mého dětství, doposud publikované díly najdete na mém webu Hyena. Dnes to bude o kupovaných hračkách. Před časem jsem tu psal o hračkách samo domo, tedy dětmi vyráběných. S čím jsme si hráli v padesátých létech?

U tohoto tématu asi vydržím na několik pokračování, protože mi čtenáři jistě mnohé hračky té doby připomenou. Takže výkop: Samozřejmě že to byli sádroví vojáčci. Obvykle to byli vojáčci ve funkcích nebojových, tedy voják kráčející, voják v pozoru stojící. Výjimkou byl voják s kulometem. Později jsem se divil, proč je to kulomet typu Maxim, s vodním chladičem hlavně. A ještě později jsem se dozvěděl, že původně to byli vojáčci wehrmachtáčci, těm se po válce trhaly hlavičky a nahrazovaly se hlavičkami s přilbami nového režimu.

Další militární hračka byla puška špuntovka. Byla to, pokud si dobře pamatuju, dvoj¨hlavňovka, skutečně se špunty připevněnými k hlavni provázkem. Zbraň se natáhla, uvnitř byly písty, ty po stisknutí spouště vyrazily špunty ven a udělalo to ránu.

Po celou dobu bolševického režimu - až do převratu a po převratu dodnes, pokud vím, se vyráběl stejný typ plechového autíčka na klíček - americký džíp. Po válce byl v barvě khaki s bílou hvězdou na kapotě, pak samozřejmě se odamerikanizoval. U sousedů na venkově měli dokonce šlapací auto - džíp, bohužel rozbité. Já měl taky šlapací auto, tříkolové, s mizerným volantem, který se ulomil a musel jsem auto řídit jakýmsi kovovým střepem, který z volantu zbyl.

No pro tentokrát a skončím koloběžkou. Přirozeně že jsem měl koloběžku, s chromovými blatníky a odpruženým předním kolem. Co jsem ale nikdy neměl a jiní kluci měli, to byla koloběžka s bantamy, tedy s nafukovacími koly. To byla velká frajeřina a kdo takovou koloběžku čili kolobu měl, byl na ni velmi hrdý. Napadá mě teď spousta dalších hraček, ale o těch příště.

PSÍ PŘÍHODY: Jako na vodních lyžích
Kdepak, na vodní lyže mě už nikdo nedostane. Jenom Bart mi někdy dá připomenout, jaké to je. Stalo se to zrovna včera, na ranní procházce. Dospěl jsem na cestě Mrázovka k zátočině, odkud je hezká vyhlídka na Prahu. Tam jsem potkal jednu paní ze sousedství, majitelku fenky. Fenka pobíhala kolem, hrála si se Šogo. Já měl Barta na vodítku.

Paní zrovna podotkla, že dole za zatáčkou je pan XY se svým psem. A že prý říkal, "náš pes se nepere s nikým, jenom s Bartem". Zasmáli jsme se tomu a pak ten pan XY vyšel ze zatáčky a smích přestal.
Jeho pes zavrčel, Bart zavrčel a už to bylo, Bart vyrazil zavrčení pomstít, já pořádně popadl rukojeť kynologicky nedovoleného vodítka - navijáku, připravil jsem se na cukaturu, jenže jsem se nepřipravil, ani nemohl připravit, na to, že je tráva kluzká a že mám na botách hladké gumové podrážky.

A už jsem jel po trávě jako na vodních lyžích!
Naštěstí to trvalo jen pár vteřin, dostali jsme se na dlažbu a tam už jsem se chytnul a Barta jsem stabilizoval.

Zatracenej holomek! Takhle mě někdy dostane, když cukne opačným směrem, než jakým stojím, to pak utíkám pozadu a to je potom hrozně těžké se zároveň otáčet a zároveň chytat balanc.