ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Jedna noha kulhá
Tak trochu jako kulhající pes bude se teď po nějakou dobu prodírat ústavní systém České republiky. Jedna jeho končetina, totiž Ústavní soud, už dlouho neduživá, se teď nedotýká půdy, po níž by měla pevně kráčet. Naposledy si občan všiml činnosti Ústavního soudu před čtrnácti dny. Rozhodl tehdy, že je to v pořádku, že policie stíhá Viktora Koženého jakožto uprchlíka, přestože jeho pobyt je znám. Neznamená to samozřejmě, že soud rozhodl o Koženého vině: o nějaké vině nebo nevině tento soud vůbec nerozhoduje. Není to "soud nejvyššího odvolání", nějaká "poslední instance", která by měla eventuálně zvrátit kauzu. On jenom posuzuje, zda právní předpisy jsou v souladu s ústavou a zda orgány veřejné moci svými pravomocnými rozhodnutími a jinými zásahy neomezují ústavně zaručená práva a svobody. Také soudy jsou orgány veřejné moci a právě z toho vzniká optický klam, že Ústavní soud je jakýsi odvolací soud.

U nás funguje od července 1993. Za první republiky byla jeho činnost jaksi nedomrlá. Tenkrát nebyla lidská práva ještě vynalezena a když se řeklo "občanská svoboda", mělo se tím na mysli propuštění z otroctví nebo zrušení nevolnictví. Reakce na dobu nesvobody vysunulo do popředí mnohdy až hysterické vzývání "práv a svobod" a právě v této souvislosti nabyl Ústavní soud na významu. Práva a svobody, to je jeho parketa a protože proti jeho úradku není odvolání, dokáže se do parkety pořádně opřít.

Hned po zvolení Václava Klause prezidentem mnozí čekali potíže s jmenováním ústavních soudců. Ale ani ti nejprozíravější asi nečekali, že potíže nastanou z konfliktu mezi prezidentem a senátem, ten neopomněl prezidentovi jeho ústavní funkci pořádně osladit.

Co z toho plyne pro občana? V pondělí zanikl mandát ústavního soudce Pavla Varvařovského, tudíž počet soudců klesne na jedenáct a nebude možno pokračovat v plenárních řízeních. Právě plénum Ústavního soudu se zabývá zkoumáním eventuálních chyb v zákonech. Mělo skluz už na podzim, kdy vázlo projednání 29 řízení, k dnešnímu datu čtyři přibyla. Ke konci roku leželo u soudu v Brně ke dvěma tisícům ústavních stížností. Situace je tedy vážná a na obou aktérech, tedy na prezidentovi i senátu, leží velká odpovědnost.

RODINA A PŘÁTELÉ: Řádně vedený rodinný podnik
O víkendu jsem byl se Sněhovou Vločkou v Paříži. Zažili jsem tam několik legračních výjevů, postupně je zde budu vyprávět, zde je druhý.

Byli jsme v Paříži s Uměleckým klubem, to je skvělá instituce, která pořádá zájezdy po uměleckých památkách Evropy - s odborným výkladem (tentokrát to byl skvělý pan profesor František Dvořák, provázel nás po Louvru a Centre Pompidou). A teď k druhé legrační historce:

Zapadli jsme do italského ristorante na oběd. Byl to klasický rodinný podnik: patrone tam měl ženu a dceru a vnouče a přátele, seděli ve vedlejší místnosti a hlučně se radovali. Je i nás dva obsluhovala milá italská dívčina. Ve stěně bylo okénku a jím bylo vidět do výčepu. Tam stál černoch v kožené bundě a telefonoval, zřejmě klábosil s kamarády, pořád se smál a sotva zavěsil, už vyťukával další číslo.

Takhle to tam vypadalo (nahoře). Dole je výřez - za Vločkou je dobře vidět telefonující černoch.

PSÍ PŘÍHODY: Orvaný límec? Ne! Urvaný límec!
Bart má už 14 dní umělohmotný límec. Je poraněný a bez límce by si lízal ránu a těžko by se mu hojila. Měl jsem si ten límec nechat pojistit na milión korun.

Jak totiž se Bartovi rána postupně hojí, on si na límec zvyká a používá ho jako nástroje. Ryje jím hlínu, otevírá dveře a pokouší se kácet stromy (zatím se mu to nepodařilo, ale lepší se, lepší!)
Samozřejmě,když jsem se chystal se Sněhovou Vločkou k odjezdu do Paříže, Bartík zvolil tuto chvíli k tomu, aby zasadil límci ránu z milosti. Ta věc pukla jako když černokněžníkovi praskne obruč a Bart stál, trosky plastiku mu visely kolem krku jako visí šála ministrovi Dostálovi a tvářil se:
Já vám říkal, že nikam nepojedete!