RODINA A PŘÁTELÉ: Magor na Rue de Rivoli
O víkendu jsem byl se Sněhovou Vločkou v Paříži. Zažili jsem tam několik legračních výjevů, postupně je zde budu vyprávět.

Byli jsme v Paříži s Uměleckým klubem, to je skvělá instituce, která pořádá zájezdy po uměleckých památkách Evropy - s odborným výkladem (tentokrát to byl skvělý pan profesor František Dvořák, provázel nás po Louvru a Centre Pompidou). A teď k první legrační historce:

V Paříži se pořádají jakési hromadné jízdy městem na kolečkových bruslích. Rue de Rivoli, to je osa historického centra na pravém břehu Seiny. Sedíme s Vločkou v kavárničce a chutnáme víno a sluníčko a najednou - hukot. Vstaneme a najednou - tisíc bruslařů, těžko odhadnout kolik vlastně, valili se po celé šíři vozovky, od chodníku k chodníku. Jeli minutu, jeli pět minut, jeli čtvrt hodiny, neubývalo jich, byla to živá řeka na kolečkových bruslích, mladí, staří, chlapi, holky.
A teď k tomu magorovi.
Ten si to šupajdil po chodníku a usmyslel si, že přejde. Postavil se tedy k semaforu na přechodu. Svítila červená (po celou dobu semafor fungoval, ale ta lidský řeka ho ignorovala). Pak semafor přepnul na zelenou a magor vešel do té řeky.
Srazil ho chlap ve žlutém svetru, napálil to do něho v plné rychlosti, sestřelil ho. Magor nadával, chlapík sebou mlel, nadával čím dál víc, až se ten chlap ve žlutém svetru lamích, načež se rozvinul asi takový dialog:
"Já mám zelenou, dobytku, jak to že jsi mě srazil?"
"tady jede deset tisíc bruslařů, kreténe, jak se ti mám vyhnout?"
"To mě nezajímá, vrahu, já mám zelenou!"
"Zelenou si strč někam, pitomče, když jedou bruslaři!"
"Já můžu na zelenou přejít kdy chci, hulváte!" "Když chceš tak si zlomíš hnáty, idiote!"

Byl to zajímavý střet právního positivismu s tvrdou realitou na kolečkových bruslích.

PSÍ PŘÍHODY: Orvaný límec? Ne! Urvaný límec!
Bart má už 14 dní umělohmotný límec. Je poraněný a bez límce by si lízal ránu a těžko by se mu hojila. Měl jsem si ten límec nechat pojistit na milión korun.

Jak totiž se Bartovi rána postupně hojí, on si na límec zvyká a používá ho jako nástroje. Ryje jím hlínu, otevírá dveře a pokouší se kácet stromy (zatím se mu to nepodařilo, ale lepší se, lepší!)
Samozřejmě,když jsem se chystal se Sněhovou Vločkou k odjezdu do Paříže, Bartík zvolil tuto chvíli k tomu, aby zasadil límci ránu z milosti. Ta věc pukla jako když černokněžníkovi praskne obruč a Bart stál, trosky plastiku mu visely kolem krku jako visí šála ministrovi Dostálovi a tvářil se:
Já vám říkal, že nikam nepojedete!