RODINA A PŘÁTELÉ: K domácímu násilí
Byla to plodná diskuse - k mému včerejšímu úvodníku o domácím násilí. Přesvědčil jsem se, že "mužských šovinistických prasat" je u nás víc, než jsem si myslel. Citát za mnohé jiné - šla řeč o poměrech v USA: "Kdyby tam ty své sufražetky dokázali trochu zkrotit občasným zaslouženým výpraskem, svět mohl dnes vypadat nepředstavitelně jinak, a velmi pravděpodobně lépe."

Za celý život jsem narazil na jeden případ, kdy žena bila svého muže - byli to staří manželé, oba už značně senilní, muž na tom byl hůř, žena původem Ruska - Sibiřanka měla tužší kořínek. Jinak jsem zažil vždy mlácení žen ze strany mužů a věru že se nepohybuji v rodinách ožralých uhlířů - vždy šlo o "intelektuály". Jeden můj kamarád - přestal být můj kamarád - se mi chlubil, že "teď už ženský jenom bije". Tvrdím, že náš parlament, protože se skládá převážně z mužů (navíc - značná část jsou prokazatelní úchylové - sadisti, jsou to přece vrazi zvířat, kteří se baví tím, že zabíjejí ve volné přírodě zvěř), je mužsky šovinistický a domácí násilí tudíž bagatelizuje, jako ho bagatelizuje - k mému smutnému překvapení - velká část účastníků diskuse ke včerejšímu úvodníku.

Spojení velikonočních zvyků s domácím násilím není úlet, jak se mnoho pisatelů domnívalo. Je to tak: buď něco dělám, nebo to nedělám. Když to nedělám, nedělám to nikdy, protože se mi to hnusí. Bití žen se mi hnusí, proto je nebiju nikdy, v lednu, v červnu, v říjnu, ani tedy o Velikonocích. Není to pro mě tabu, které bych si násilím vnutil. Nikoli - já to prostě nedělám. Zrovna tak třebas nekradu, a kdyby byl nějaký Den zlodějů kdy všichni vesele kradou, taky bych nekrad. Že je to "zvyk" mě nezajímá, protože je to hnusný zvyk.

PSÍ PŘÍHODY: Zase na kontrole
Už počtvrté jsme byli s Bartem u veterináře. Rána se hojí, takže příště jdeme až v úterý. V
Vždycky mě udivuje, s jakou ochotou Bart vchází k veterinářovi. Je v naprosto pohodovém rozpoložení, rozhlíží s e kolem sebe, všechno si prohlíží, dnes kupříkladu si s velkým zájmem prohlížel kocoura. Já zrovna telefonoval a když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že je Bart na 10 cm od tvora, kterého pokládá za největší kořist! Ještě nikdy se kocourovi neocitl tak nablízku!

Samozřejmě, na stole vrčel, když mu pan doktor prohlížel ránu a tahal ven štychy. Jakmile ho dal dolů na zem, zase byl činorodý a koukal, kde by co sežral.

V ulici kde je veterina mají naproti v zahradě ovčáka. Je to vlídná osoba, pokukuje, ani moc neštěká, má zřejmě soucit s kolegy nemocnými pejsky (a kocoury). Jo, to když jsme s Gordonem chodili na kliniku do Libně k dr. Hronovi, tam měli volbě loženého kocoura. Ležel v ordinaci na okně a velmi posupně koukal, jak se pak doktor stará o pejska. A Gordon, který nenáviděl kocoury stejně jako Bart, to musel chudák snášet.