RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme byli s Čermákem za světáky
S Milošem Čermákem z Lidových novin a dříve Reflexu nechodím na oběd často a když k tomu dojde, mám z toho radost a příležitosti si vážím. Miloše je člověk, se kterým je radostno a užitečno si popovídat a když se u toho člověk dobře nají, tím líp.

Takže jsme se domluvili, kde se sejdeme a v kolik a sešli jsme se přesně a objednali si a povídali si a oběd snědli a pak už jsme museli jeden i druhý nastoupit u strojů a bylo třeba platit.
"Já tě pozval," bránil mi Miloš, když viděl, že tahám peněženku.
"Ne, ty jsi platil posledně," namítal jsem.
"Já platil předposledně, ty posledně."
"Tak se pánové dohodněte," řekl vrchní.
"Tak dobře, povídám, příště platím já," řekl jsem velkomyslně.
Miloš zalovil v kapse a zvážněl.
"Tady jsem měl pětikilo," pravil.
"Však ono se najde," chlácholil jsem ho.
"Nejdřív ale zaplaťte," obrátil se na mě vrchní. "Pak hledejte."
"Jistě, jistě," řekl jsem. "Já to vezmu. Žádné starosti." Vytáhl jsem peněženku, otevřel ji a... v ní ani kačka. No jo, ráno jsem dělal účetnictví a tahal jsem paragony a odložil jsem peníze, aby se nepletly a zpátky dal jen občanku a řidičák, hýml, ty prachy leží na stole!
"Tak pánové, necháte tu sako a běžte pro prachy," řekl vrchní bez špetky sympatie v hlase.
Sako jsem neměl, jen motorkářskou bundu. Tu bych tam nenechal. Zůstal jsem tedy jako rukojmí, a Miloš běžel do bankomatu.
Ještě štěstí, že si vrchní neřekl o moje hodinky. Ty jsem taky neměl.

PSÍ PŘÍHODY: Jazyková Popelka
Bartovi se hojí rána, kterou utržil předminulou neděli. Pořád ještě má kolem krku límec a pořád ještě bere penicilin. Není to zcela jednoduchá věc, s tím penicilinem.
Jistě jste neviděli psa, který by ochotně polykal pilulky. Ani Bart nepatří mezi takové zvrhlíky. Pilulka se musí maskovat do piškotu - já ji míchám do granulí.