Lidovecké iniciativy mají ještě jednu zvláštnost. Stává se, že přicházejí jaksi mimo: v době, kdy klesá počet potratů, pokoušejí se legislativně korigovat osudy žen. Drogovou problematiku také rozviřují za situace, kdy klesá zájem mladých lidí o tvrdé drogy a zájem o měkké je více méně stabilizovaný. Je věru těžké se ubránit dojmu, že nejde ani tak o věcné řešení problému jako o politický tah, o předvedením svalů té části voličstva, která svaly obdivuje. Malý detail toto podezření potvrzující - lidovci prosadili, aby stát se přestal finančně podílet na programech zaměřených na kontrolu čistoty a zdravotní nezávadnosti drogy extáze na diskotékách. Jednání tedy nabralo "správný směr", pochválil je Kalousek. Který že to je směr? Více hlasů pro lidovce, to je napsáno na směrovce.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Koňské potahy
Pokračování vzpomínek na dobu dětství - celý seriál je na mém serveru Hyena.

Koně se používali k tahu do konce padesátých let. Vím to proto, že v té době můj otec Vladimír Neff psal román Sňatky z rozumu - a spolu jsme tehdy navštívili poslední fungující maštal v Praze - patřila Smíchovskému pivovaru.

Ano, pivo se rozváželo na žebřiňácích taženými vždy dvěma koňmi. Z vozu se před hospodou sudy (dřevěné) kutálely po takové jakési skluzavce, jistě se to nějak jmenuje, snad lícha? Nevím. Na konec skluzavky dali kočové pytel něčím vycpaný - vypadalo to jako by to bylo z rybářské sítě udělané.

Koňskými potahy se do hospod vozil taky led. Určitě to bylo u nás za rohem, v hostinci U Koryntů. Led se vozil ve velikých kvádrech, z ledárny v Braníku. Ta dodnes stojí, onehdy jsme se tam byli s Vločkou podívat. Úžasná stavba, měla by sloužit něčemu rozumnému! Je dobře že dosud stojí.

Do třetice_ koně vozili poštu, v modrých vozících, vzadu bylo stupátko a dveře se zamřížovaným okénkem. Tvrdilo se, že se nezbedové na stupátku vozí a snad to někdo i dělal - já to nedělal a neviděl jsem nikoho, kdo by se toho odvážil. Takže nemohu ani potvrdit, že by kočí sekal dozadu bičem.

Koně byli hodní, nechali si líbit, když jsme je poplácávali po šíji. Některý ale kousal a to pak byl zajímavý sport - poplácat a nenechat se kousnout.

Na Dobříši, kde jsem chodil do školy v létech 1953 - 1954, stála ještě fronta barokních domů v těch místech, kde nyní stojí ohavná nová výstavba, pořízená v době, kdy se města a městečka inspirovala televizním seriálem o starostovi Bavorovi. A tam fungovala i kovárna, klasická, s klenutou dílnou, kde se koval podkovy a kde kovář s pomocníkem nasazovali podkovy koníčkům.
Tak tohle dnes opravdu odvál čas.

PSÍ PŘÍHODY: Tak ten pes se vyplatí!
Před týdnem si Bart vrazil do těla špičatý klacek. Rána se hojí, ale pořád ještě musí Bart nosit kolem krku široký límec, aby si ji neolizoval. Už si zvykl. Na některé momenty jeho počínání si ale zvyknout nemohu.
On si totiž počíná trochu jako postava z grotesky - etuda "muž se žebříkem". Otočí se a bum, už něco letí. Jde vpřed a bum, do něčeho vrazí.
Takže se stalo, že jsme byli s Vločkou navštívit Káju a Haničku Saudkovi. Hanička chtěla Barta vidět, takže jsme ho vzali nahoru. Byl hodnej, ležel mi u nohy, pak ho to omrzelo načež...
Jsou dvě verze příhody. Moje verze:
Bart vstal a tím kornoutem shodil na zem vázu z dynastie Ming. Kája nehnul brvou a pravil:
"To nevadí, v Louvru v Paříži mají ještě jednu takovou."
Vločka vypráví jinak.
Ta věc kterou shodil, to byla moderní skulptura. Rozbila se na padesát kusů. Bodejť by ne, byla ze sádry.
A Hanička se podivila:
"Jejda, ona je ze sádry! A mně ji prodali, že je z bronzu!"