RODINA A PŘÁTELÉ: Z výstavy do terénu v ukecaným kabátě
V neděli jsem byl na motocyklové výstavě - a hned v pondělí jsem vyrazil do terénu. Tedy, do pražských ulic. Už ty samy o sobě jsou terén. A venku? Je to až šílené, jak se zima podepsala na už tak mizerných českých silnicích. Je to věru zajímavé, že všechno, o co se stará stát, a když řeknu všechno, myslím všechno bez výjimky, stojí za pendrek. To, že se nám vede líp než za komunistů, vděčíme výhradně soukromému sektoru. Všechno, co zůstalo státní, se zlepšilo vůči minulosti jen nepatrně ve srovnání se soukromým sektorem.

Moc nás ještě na motorkách nejezdí. Docela mě potěšilo, že mě zdravili messengeři na motorkách. V plné sezóně si zpravidla nechávají odstup. My jsme v jejich očích paďouři, kteří si jezdí po městě pro zábavu, kdežto oni vydělávají na chleba.
Já dneska taky vydělával na chleba, protože jsem jel do IDIFu přednášet seminář pro začátečníky. Takže jsem jel služebně a ne pro nějaké povyražení. Což samozřejmě na mě nebylo vidět - a přece mě mesíci zdravili. Možná proto, že jsem neměl žádnou frajírkovskou bundu. V tuhle dobu je nejlepší - na jízdy po městě - teplotní lovecký kabát. Venku na silnici by mi asi ve vyšších rychlostech vlál, ale v Praze se chová velmi solidně.
Má jednu jedinou vadu.
Když vyrazím, a zařadím trojku, kabát to nějak řekne lidem a oni mi začnou telefonovat. Mobil mi v kapse zvoní a zvoní a lidi si myslí, že jsem náfuka, který nezvedá telefon.
Za to může ten ukecanej kabát.

PSÍ PŘÍHODY: Pes coby lampión
Lampión nebo spíš stolní lampu připomíná chudák Bart. Poté co si do těla vrazil klacek ostrý jako kudla, museli ho šít a má teď na krku umělohmotný límec, aby si nelízal ránu a nevytahal stehy. Těch tam má požehnaně. Šili ho v narkóze a proto jsem se bál, co se bude dít, až se probere (i když ho napůl probrali speciální injekcí). Je to tuhý chlapík. Žádné zvracení, žádné potácení po bytě. Spal klidně celou noc, ráno jsme šli na palouček, snad na nejkratší procházku jeho života. Nemůže se trefit límcem do dveří a kobrtá jím o nábytek,. Přesto ani nekvíkne, nezanaříká, trpělivě snáší osud.

Došli jsme, částečně po třech, na místo, kde se zde říká"U laviček". Zrovna tam zastavilo auto a jedna paní tam vystupovala s neslýchaně uňafaným kokrem. Bart na něho ponuře hleděl a chystal se, že mu vysvětlí, jak se má řádný pes chovat "U laviček". On by se snad i pral, napadlo mě! To jsou tvrdé nátury, tihle psi. Gordon, ten se popral tři dny před smrtí, byl to heroický zápas, podlehl, ale vzchopil se a pak ničemovi napráskal.

Tak nic takového nehrozí, jedno šití nezašití, v úterý večer jsme objednaní na klinice na kontrolu.