 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Středa 18.2. 2004,
|
-
Sněmovnou se proplazil návrh zákona o zvýšení televizních poplatků, rozhodnutí padne příští týden
- Též příští týden budou na pořadu jednání sněmovny zákony o nájemném a o zvýšení DPH
- Velitel střediska pro řízení vzdušných operací NATO v Evropě generálmajor Eike Krüger se během své návštěvy Prahy vyhnul hodnocení švédských stíhaček Gripen, soudí že ČR má právo si koupit jaká letadla chce
- Soud zajistil majetek soudce Berky a jeho druhů, kteří jsou podezřelí uz rozsáhlého spiknutí
- Majitelé domů se chtějí obrátit na evropské instituce, protože vláda vzdoruje rozhodnutí Ústavního soudu a prodlužuje regulaci nájemného
- Mladoboleslavská Škoda vyrobila milióntou Škodu Octavii
- V Praze se budou ve čtvrtek sčítat bezdomovci
- Počasí v Praze: Nad nulou a sluníčko k tomu
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Havel v roli solitéra
Václav Havel zřídka dělal to, co se od něho čekalo, a jeho počínání v roli ex-prezidenta není výjimkou. Co se tedy čekalo? Jeho zásadní angažmá na domácí scéně, tím spíš, že se jeho nástupcem stal právě Václav Klaus. Musela to pro něho být strašná rána, že propadl Petr Pithart a místo něho usedl do křesla hlavy státu už, pro něhož má to nejhorší označení, totiž "pragmatik". Jenže Havel nikdy nepřijímal rány trpně. Čekalo se tedy, že Klaus získá v Havlovi kritika a oponenta, který mu bude vrcholnou funkci ztrpčovat. Nestalo se tak.
Až se zdá, že se Havel domácí scény ostýchá. Je mu lépe mezi svými, takříkajíc v rodině, spolu se strýcem dalajlámou, tetou Albrightovou a tátou Bushem. Medaili svobody, nejvyšší americké vyznamenání, přijal s vlídnou samozřejmostí, s jakou přijímá slušný chlapec houpacího koně, a v jejím lesku nezanikl ani český Řád bílého lva a Řád T.G.Masaryka. Přesto všechno se nestal penzistou, hýčkaným čestnými doktoráty a medailemi. Stále ještě si hýčká vidinu, jak vjede do osvobozené Havany, když ne na bílém koni,tak za volantem bílého terénního mercedesu. Pokud jde o české záležitosti, i na nich ho zajímá mezinárodní kontext. Když se o Silvestra překvapivě objevil na televizní obrazovce a pronesl přípitek, připomněl v něm, že tento rok je pro nás historický, jelikož vstoupíme do Evropské unie. Při jiných příležitostech hovořil méně decentně. "My žádnou suverenitu v podstatě nemáme," řekl například v květnu minulého roku. "Stát, jako je Česká republika, ležící uprostřed tak rozvinutého prostředí, jako je Evropa, nemůže mít nějakou totální suverenitu," vystřelil šíp proti Klausově doktríně. Na koncertě na Václavském náměstí vyzýval občany, aby v referendu hlasovali pro vstup do Unie. Hlavní jeho argument? "Rozrostlo se neuvěřitelné ekonomické šejdířství a politické krytí tohoto šejdířství," řekl doslova. Ano unii podle exprezidenta znamená říct ne právě tomuto šejdířství.
Zatímco se naší země zvolna zmocňuje když ne rovnou euroskepticismus, tak přinejmenším eurorealismus, Havel se stává názorovým solitérem, když říká, že národní stát je starožitností a předmětem neoprávněného kultu.
Stejně tak jde proti proudu i v otázce Středního východu. Na sklonku své éry podepsal "Dopis osmi" podporující americký zásah v Iráku a jen málo slevil ze svého postoje, když se americké argumenty začaly viklat. I to bezpochyby přispělo k tomu, že Česká republika stále ještě figuruje v seznamu spojenců USA. Bude zajímavé pozorovat, zda změní nebo nezmění kurz v tom případě, pokud George Bush prohraje v nadcházejících amerických volbách a z Bílého domu zavane méně ostrý vítr. Těžko si představit, že by vůči diktátorským režimům nasadil vlídnější tvář. Osud by pak mohl vmanévrovat autora absurdních dramat do absurdní role disidenta vzdorujícího aktuální americké politické doktríně.
Je těch 36 projevů, 6 publikovaných textů a 9 zahraničních cest bohatá, nebo chudá bilance bývalého prezidenta Havla v roce 2003 ?
Ministr zahraničí Cyril Svoboda se v polovině loňského roku zmínil o tom, že by rád jmenoval Václava Havla velvyslancem dobré vůle. Díky celosvětovému renomé by mohl prosadit názory lépe a účinněji, než jednání aktivních politiků. Sám Havel si pospíšil v rozhovoru s Lídou Rakušanovou označit tuto nabídku za metaforu. "Funkci už v životě mít nechci", řekl doslova. Přitom ministr Svoboda si jistě nepředstavoval, že by Havel v roli "velvyslance dobré vůle" musel docházet "od - do" do kanceláře. Havel, když se zbavil závazků spojených s prezidentskou funkcí se nechce uvázat jinde, byť volně. Je to pro něho charakteristické.Jeho zásadovost často provázejí nedůslednosti. Fungovat v politice a sloužit společnosti, to znamená být součástí politiky a součástí společnosti. I jako prezident si držel od politiky distanc a teď už se nad ní vznáší jako by seděl v balónovém koši a vysypal všechny pytle s pískem. Jistě mu to vyhovuje, nicméně osamělí vzduchoplavci měli zřídka kdy zásadně ovlivňovat dění tam dole, na matičce Zemi. Ledaže přistáli, a to pak bývá tvrdé.
RODINA A PŘÁTELÉ: Příběh ztraceného diáře
Když ztratím já diář, je to drama. Když ho ztratí Sněhová Vločka, je to katastrofa. Moje
agenda je vcelku prostá: ráno vstanu, sednu si k počítači a večer jdu spát, takže v tom
diáři toho moc není. Jenže Sněhová Vločka je herečka a má tudíž tucet pracovišť po celé
Praze plus iks dalších výjezdů a zájezdů.
Katastrofa nastala loni tuším v listopadu.
Vločka hraje v divadle NOD v Meyrinkově Golemovi, na programu ji najdete coby Ljubu Krbovou, a po představení zjistila, že diář ztratila. Když něco ztratíte, vybavíte si, kde naposledy jste ztracený objekt našli - tak i Vločka.
"Seděla jsem vzadu v šatně u stolu..." líčila mi druhý den to drama. Volali z dabingového studia, ona diář takhle položila na kraj stolu a pak už se šlo na scénu a po představení přišel do šatny XY a ZŽ a pak už se spěchalo a pak...
Diář byl pryč.
Bylo nutno rekonstruovat diář. To znamenalo obvolat všechny partnery a opatrně zvídat, na jaké termíny je Vločka objednaná. Nakonec to dopadlo dobře, partneři svoje diáře neztratili, protože nehráli v Golemovi a tak ten zbytek roku uběhl bez maléru.No a vidíte... Ono to dopadlo ještě líp! Včera Vločka našla diář ve vnitřní kapse tašky, ve které si do NODu nosí na Golema kostýmy!
Což mi připomnělo, jak jsme před 40 lety šli s tatínkem do kina a ztratili jsme lístky tatínek koupil nové - a to bylo radosti, když ty původní lístky našel druhý den ve vizitkové kapsičce saka!
Bylo to kino Praha a šlo o japonský film Onibaba. Moc rád bych ten film viděl znovu...PSÍ PŘÍHODY: Když orel much lapá
Mezi rotvajlerem a orlem je mnoho rozdílů. Spletl by si je pouze zoolog - velmi začátečník. Podle toho, co se o orlech povídá, nejsou to žádní troškaři. A co Bart? Dejme tomu, že je detailista. Abych tezi doložil, musím přesněji popsat situaci. Moje kuchyň je nudlózního tvaru. U kratší stěny stojí lednička, mezi ledničkou a vnější stěnou domu je úzká mezera, tam se vejde vál na nudle (nepoužívám) a nějaké staré tašky. Ve vnější stěně je okno. Na okně přechovávám pytel s granulemi. Když dávám Bartovi krmení, sáhnu do pytle, hrst granulí hodím do misky, přidám 1/4 konzervy Propeska a následuje "nes na stůl a dobré bude", tedy ne na stůl, ale na zem.
Občas vidím, jak se Bart dobývá frňákem do kouta mezi ledničku a venkovní stěnu. Nejraději by čenichem rozcupoval vál na nudle na třísky. Vynakládá obrovské úsilí. Je na něm vidět plné zaujetí. Svaly mu naskakují na tlapách a na zádech.
Proč to?
Inu, vypadla mi jedna jediná granule. Váží nula nula nic, kalorická hodnota obdobou váhy. Stojí jedna granule Bartovi za tu námahu?
A stojí. Je to orel, který much lapá. Tím spíš, když na to má lidi, konkrétně mne. Protože já nakonec musím vál vytáhnout, granuli vylovit, předat strávníkovi a ten ji pozře - i na to je zvířecí úsloví - jako slon malinu.