RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina / Velká ryba
Velkou rybu natočil americký režisér Tim Burton, autor dvou dílů Batmana, Střihorukého Edwarda a skvělé parodie Mars útočí. Co je to tentokrát za film? Pokud ho budeme brát jako rodinnou moralitu o nedorozumění mezi otcem a synem, přičemž se oba sblíží až když je pozdě, totiž ve chvíli, kdy je papá na smrtelné posteli, pak - děkuju, nechci. Tím hůř, že více méně toto se píše v anotaci na tento film.

Naštěstí nemusíme na "poslání" moc hledět, stačí sledovat recesně pohádkovou linii filmu.
Pak shlédneme cosi, co trochu připomíná Forresta Gumpa - tedy sled úžasných příhod, jež hrdina během života zakusil a jež ho zavedly i na sám konec světa. Sekvence, kdy skáče coby americký výsadkář padákem doprostřed estrády korejské armády, a seskočí tam uprostřed výstupu oplzle pějících siamských dvojčat, to je vskutku nezapomenutelná podívaná, jeden ze zlatých hřebů filmu.

Oč tedy jde? Ed Bloom vypráví každému kdo je ochoten poslouchat úžasné příběhy ze svého života. Úplně jedno, zda jsou smyšlené nebo reálné - vždyť my je neposloucháme, my je vidíme, a bavíme se jimi náramně, jako kdybychom se dívali na intelektuální grotesky z dílny Monty Pythona. Scéna s čarodějnicí se skleněným okem, epizoda v cirkuse, příběh s přepadením banky, to je mistrovsky prezentovaný americký humor, odkojený britskou ironií.
Linie melodramatická, tedey vztah otce a syna, je naštěstí v pozadí a příliš neobtěžuje. Ono jde o to, že tatínek vypráví tak zábavně, že by synek musel být úplný pitomec a suchoprd, kdyby mu to měl mít za zlé. Komu tatínek škodil, když vyprávěl o setkání s obrem? Ještě, kdyby tím synkovi vadil v kariéře - jemu se ale vede dobře na pozici agenturního zpravodaje v Paříži, po boku krásné francouzské fotografky...
Nu co, na melodramatickou linku zapomeňme a jděme se do kina pobavit barvitou, bizarní - a skvěle podanou podívanou.

PSÍ PŘÍHODY: Holt, budí respekt
Sněhová Vločka mě upozornila na jeden rys soužití s Bartem, který mě nikdy nenapadl a napadnout nemohl. Vrátila se onehdy z procházky, měla sebou jak Šogo, tak Barta. Pochvalovala si, jak se s Bartem cítí bezpečně. Což chápu, on je to statný chlapík a všechna čest, kdyby se vyskytl někdo agresivní a svoji agresivitu dal najevo, asi by záhy pochopil, co je to přísný pes. Naštěstí je takových lidí málo.

"To by ses divil," namítla Vločka. A dala příklad. Na Mrázovce se den co den usilovně pracuje, jsou tam chlapíci s motorovými pilami a vyřezávají chamradinové dřeviny - ze zanedbaného území má vzniknout park. A když tudy jde ženská, vysvětlovala Vločka, a není jí zrovna sedmdesát a neváží metrák a není to sumárně vzato babice odpudivka, to vyposlechne poznámek a keců! Ne že by se chlapi sápali , to oni se nesápou. Jenom kecají a to oni opravdu kecají! Když jde Vločka jenom se Šogo, lehkonohou psí slečinkou, užije si keců nadmíru.