Na jedné straně má pravdu. Mohl by ještě dodat, že všichni taky jsou proti špatnému řízení auta a tisíce lidí umírají denně na silnicích, protože lidi jsou lidi. Jenže tahle argumentace pokulhává v daném případě. Rumsfeld reagoval na masovou vraždu 44 Iráčanů v Bagdádu, kde teroristé zavraždili za 24 hodin celkem 100 lidí. Námitka zní - kdybyste sem nevtáhli, ti lidé by zavražděni nebyli. Bohužel, cesta z kaše nevede přes bonmoty. Ta vede jen přes zničení terorismu, a k němu je zřejmě ještě nekonečně daleko.

RODINA A PŘÁTELÉ: Cesta čaje
Některé knihy jsou voňavé - do této kategorie patří publikace Příběh čaje, dílo Soňi, Zdeňka a Michala Thomových. Pokud máte k čaji jen o něco lepší vztah než čistě konzumentský, téhle knihy byste si měli všimnout. Není takových na světě mnoho.Zdeněk Thoma je cestovatel a fotograf. Křížem krážem procestoval mnohé asijské země. Vytvořil kouzelné knihy o japonských zahradách, to na připomínku. Ovšem tahle kniha korunuje zřejmě vše, co dosud vytvořil.

Na jejích 400 stránkách je opravdu všechno o čaji, i to, o čem netušíte, že byste měli vědět. V prvním oddíle je historie pěstování čaje v Číně a pak už jsou kapitoly věnované čajové kultuře v dalších oblastech - v Mongolsku a Tibetu, Japonsku a Indii. Evropa je na konci. A jak se čaj správně upravuje? Tomu je věnována poslední stostránková část knihy.

Stačí, abyste zašli do nějaké specializované čajovny anebo do obchodu se vzácnými čaji a vzpomenete si na tuhle knihu. To je průvodce a laskavý rádce. Vzpomenete si na stovky fotografií - mně osobně nejvíc učarovaly kapitoly o japonském čajovém obřadu, zdá se že k jednomu z vrcholů světové kultury vůbec. Není to kniha na jedno přečtení. Otevírám ji občas, probírám se kapitolami, začtu se, zasním se nad několika obrázky, a jdu si uvařit čaj.

Závěrem musím přiznat, že mám Zdeňka Thomu moc rád a vážím si ho - vždyť jsme se seznámili někdy před pětadvaceti lety. Ovšem nad touhle knihou jsem si uvědomil ještě jeden pozitivní pocit - je to vděk, že mě v knize vzal sebou na cestu, kterou on sám prochází celý život.

PSÍ PŘÍHODY: Marš ven, jde se pěšky
Bart se strašně rád vozí v autě. Tak rád, že je to někdy až na závadu. Jako včera. Chystal jsem se, že se večer zastavím v posilovně. Vzal jsem si tašku s proprietami - hodím si ji do auta, vyvenčím Barta, vrátím ho domů a pojedu cvičit.
Dobře vymyšleno, hůře vykonáno. Sotva jsem otevřel dveře auta, Bart tam vrazil hubu a hup, už seděl na předním sedadle a další hup a trůnil na plošině, kterou jsem mu tam udělal sklopením opěradel zadních sedadel.

"Polez ven. Barte, nikam nejedem," křičel jsem na něho.
Díval se na mne užasle, nevěřícně.
Co tohle má bejt? To je přece jasné, že se jede!

Musel jsem otevřít zadní dveře a vylovit Barta jako plže z ulity. Šel tedy pěšky, neochotně, pořád se ohlížel, zjevně nespokojený.
Zvláštní: vždyť by mu mohlo být jedno, kam jde. Cesta autem pro něho musí být nepříjemná. On si nikdy vzadu na plošině nesedne, leda když na něho zařvu, tak vydrží pár vteřin dřepět a hned zase vstává. Musí to tam s ním lomcovat strašlivě. Co ho na cestování tak těší? Že je na konci jízdy procházka?
Ale my teď jdeme na procházku!