Kdyby k tomu došlo, neznamenalo by to automaticky pro Nejvyšší kontrolní úřad katastrofu. Jenom by se ta stranická nezávislost ocitla v prapodivném světle a v tomto světle by byly zkoumány a posuzovány všechny další kroky úřadu. Pokud sněmovna zvolí Dvoráka, bude to pro naši demokracii povzbudivý signál. Pokud dopadne obchod "já na bráchu" a z voleb vzejde tandem Tešnar - Beneš, řekneme si, že věci jsou takové, jaké jsou.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jen po bílých
Nedávno jsem zaslechl chlapečka, jak volá na tatínka:
"Počkej na mě! Já musím jít po bílých!!
Ohlédl jsme se.
No ovšem, chlapeček kráčel, či spíš poskakoval po chodníku a pečlivě se vyhýbal černým čtvercům v mozaikovém chodníku..
Taky jsem to dělal v jeho věku. Byla to klopotná cesta ze školy na Sladkovského náměstí na Žižkově dolů k Bulharu, kde jsme bydleli. Někdy jsem si zamanul, že celou cestu půjdu jen po bílých - nebo jen po černých, záleželo na rozhodnutí.
Pak už to nešlo.
Mozaikové chodníky zvolna ztrácely svoji tvářnost. Nebylo to naráz, opravdu to postupovalo zvolna. To přišli kopáči a vykopali příkop a natáhli kabely nebo trubky a příkop zaházeli, ale už nikdy nepřišli ti pánové s kladívky a rozříznutou pneumatikou pod kolenem. Přišli asfaltéři a ledabyle ránu zamázli a zbyla po nich černá jizva. Vzpomínal jsem si na pána, který mě káral, když jsem si kopal do maličké dlaždičky jako do míče: "Stojí padesát haléřů!" Zastyděl jsem se a vrátil jsem dlaždičku do mezery v uvolněné dlažbě.
Byl jsem pěknej vůl.
Dneska tu jsou mozaikové dlažby znovu a mám z toho nevýslovnou radost. Když se s nimi začalo, a bylo to hned pop převratu, bylo mi trochu líto, že ty dlaždičky vypadají nově, že nemají tu eleganci ochozené dlažby. Teď už ochozené jsou. Asfaltové jizvy mizí. Zůstávají jen jizvy v duši.