RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem si kupoval džíny
Do jara daleko. Naštěstí jsou džíny univerzální kus oděvu a dají se kupovat vždycky, i uprostřed zimy. Ještě k džínám: slynou pověstí kalhot neobyčejně odolných, původně vyrobeny z plachty na pokrývání průkopnických vozů, na reklamním obrázku znázorněny džíny které nedokáže roztrhnout pár valachů. Moje zkušenost je jiná - džíny, jak by řekla maminka, na mně jen hoří. Jsou teď mizerné , anebo je moc nosím?
To je téma pro akademickou debatu. Krátce a dobře, jedny džíny jsem unosil, bylo třeba koupit jiné.
Vešel jsem do obchodu s džínami. Měli jich tu plné regály, desítky druhů. Zamířil jsem k jednomu fochu. Líbila se mi barva těch džín.

"Ty vám nebudou," mínila prodavačka.
"Já je aspoň zkusím!" namítal jsem. Od Vánoc jsem zase trochu zhubnul a tím i zpychnul.
"Jsou dámské," nepřestala kverulovat.
Pravda, tak daleko jsem od Vánoc ve své tělesné konstituci nešel.

Zavedla mě k pánským džínům. Nakonec jsem si jedny vybral, docela se mi líbily. Mrknul jsem na cenu - a ejhle, 499 korun!
Radši jsem šel pryč.
O něco později jsem o tom vyprávěl kamarádovi, o tom, jak by se člověk snadno napálil, že jsem našel docela pěkné džíny, ale nakonec se z nich vyklubal nějaký šmejd za pět stovek

"To nebyl šmejd. To ty jsi hňup!" mínil kamarád.
"Proč myslíš?"
"To sis nevšim, že jsou všude slevy. ?"

PSÍ PŘÍHODY: Imaginární nepřítel
Možná, že je Bart přece jen trochu stižen stihomamem. Vidí nepřítele všude. Kdyby byl poslancem parlamentu, za každým rohem by viděl agenta BISS a svůj mobilní telefon by zamykal na noc do ledničky.

Naštěstí pro něho i pro nás pro všechny Bart poslancem není. Jeho stihomam je ale zřetelný.
Jdeme takhle spíš cestou, než necestou. Už na dálku vidím, že se před námi něco kmitá. V obavě, že by to mohl být jedlý pes připínám Barta na vodítko. Bart to taky zahlédnul. Zostražitěl, na hřbetě se zastavil a našlapoval co noha nohu mine. Nevrčel. Bart nikdy nevrčí, přinejmenším v této fázi nevrčí, zvukové efekty provozuje až při kontaktu s protivníkem.

Byl to černý igelitový pytlík, uvázl na větvičce a teď jím vítr smýkal ze strany na stranu.

"To je igelitový pytlík," řekl jsem Bartovi.
Bart uznal, že mám pravdu a pokračovali jsme v cestě.
Při návratu jsme opět minuli pytlík na větvičce. To už Bart nebyl na vodítku. Přiběhl k pytlíku, obíhal ho, zase s chlupy na zádech zježenými, dorážel na něj a teď už vrčel docela hlasitě.