Podobně jako v prvním případě, i zde by jako objektivní měřítko měla sloužit otázka, jaký bude praktický efekt toho či onoho opatření. Naše vyšší sazba DPH je nemravně vysoká a její odstup od nízké sazby je nemravně velký. Rozumně nastavené a načasované splynutí je ta správná cesta k žádoucímu stavu. Tanečky kolem plenek k němu nepřispějí ani jediným zblem. A pokud bude výsledkem těchto tanců zase další "poučení", pak bude zbytečné. Myslím, že o úrovni našich zákonodárců jsme všichni poučeni až dost.

RODINA A PŘÁTELÉ: Příhoda tramvajová
Nastoupil jsem v Ječné ulici do tramvaje, směr Karlák. Jenže tramvaj se nerozjela. Proč to? Stál jsem zcela vpředu a dveře zůstaly otevřené. Vyhlédl jsem.

Řidič, pomenší rozložitý chlapík, podobný Michelinovu panáčkovi, kráčel pomalu a kývavě podél soupravy až na konec, kde postával mladík, vyčouhlý, na hlavě čepici - snad - tibetského typu, přesně tu čepici, kterou teď musí nosit každý, kdo chce být zcela unikátní a originální (proto jich všude tolik vidíte). Tramvaják k němu došel, pak se otočil a šel zpátky.

"Co se děje?" ptám se.
"Chyba je v tom," pravil tramvaják rozvážně, "že ho nesmím zabít."
Hm?
""On nastupuje a vystupuje. Nastupuje a vystupuje. Vystupuje a nastupuje."
Zdálo se mi, že řidiče chytá fantas.
"NO a pak na mě kouká jako bacil do lékárny."
Vyslovil jsem několik chlácholivých slov. Jakmile mladík v originální čepici kouká jak bacil do lékárny, situace je věru vážná. Rozjeli jsme se. Tramvaj tiše plynula ke Karlovu náměstí a já taktéž tiše přemýšlel, jak asi kouká bacil do lékárny.

PSÍ PŘÍHODY: Trosky sněhuláků
Špatně pochodil ten, kdo dal všechny peníze na výrobu sněhuláků. Je teplo a sníh taje. Tak aspoň to bylo včera, tedy v neděli ráno. S Bartem jsme procházeli obvyklou trasu jen s obtížemi. Když sníh taje, místo aby se proměnil na vodu a odtekl někam do kanálu vytváří na sněhu krustu ledu. Připomíná mi to zmírající komunistický režim, když se ještě na poslední chvíli snažil utahovat pouta, zavíral a mlátil lidi. Až na to, že se do kanálu neodplavil, ale to je svinská, nikoli psí historie.

Objevil jsem i trosky sněhuláka. Bart je poctivě podepsal a já si je poctivě prohlédl. Sněhulák se nerozpadl tlakem slunečních paprsků, nezničilo ho teplo, ale lidská blbost.

Lidi můžete dělit stovkami různých dělítek. Existuje i hranice sněhuláková. Někteří lidé sněhuláky vytvářejí, někteří je boří. Většina lidí ani nevytváří, ani neničí sněhuláky. Jsou to přihlížeči sněhuláků. Není na tom nic špatného, být přihlížeč sněhuláků. Naopak, kdyby všichni lidé vytvářeli sněhuláky, bylo by v zimě přesněhulákováno.

Nikdy jsem nepochopil mentalitu lidí, kteří sněhuláky ničí. Komu ubližuje sněhový mužík s kulatým bříškem svou existencí? Komu vadí? A kdyby nakrásně chtěl někdo změřit síly, pak by si těžko našel méně důstojného protivníka, než je sněhulák. Slečno, to byste mě měla vidět, jak jsem rozkopal sněhuláka! Och, vy musíte být úžasný chlapák, pane Karle, vzdychá slečna...