Gentleman

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Měnová reforma
V roce 1952 bydlela naše rodina ještě ve Slapech. Tam jsem v září předešlého roku začal chodit do školy. Politika na mne doléhala jen hodně z dálky, přes silný filtr. Rodiče se báli přede mnou mluvit a když si chtěli něco o politice sdělit, hovořili německy. Posledně jsem se tu zmínil o měnové reformě, v souvislosti se zmrzlinou. Nepamatuji na ten památný projev prezidenta Zápotockého, který v rozhlase tvrdil, že zvěsti o chystané měnové reformě jsou reakcionářský žvást a druhý den byla. Zato si přesně pamatuju, že v novinách vyšly obrázky nových bankovek - včetně jednokorunové a tříkorunové bankovky. Jednokorunovka byla hnědá, tříkoruna modrá, podle vzoru sovětského třírublu. Pastelkami jsem se pokusil obrázky kolorovat a svěřil jsem se otci s úmyslem, že bych obarvené peníze z novin vystřihl a pokusil se jimi platit.
Nápad to byl, myslím, vcelku rozumný.
Na bankovkách bylo napsáno, že jsou kryté zlatem. To mě taky moc zajímalo. Myslel jsem, že je na nich plátek zlata, že se budou lesknout. Otec mi vysvětlil, že to znamená, že zlato je v bance, v té hodnotě, jakou mají peníze.
"Když půjdu do banky, dám jim peníze, dají mi zlato?" chtěl jsem vědět.
"Tak to ne," řekl otec.
Dlouho mi to leželo v hlavě, jak to s tím zlatem je a čím vlastně byly ty bankovky kryté. Vyměňovaly se na poště, byl tam sběh lidí a ti, co si peníze vyměnili, je ukazovali ostatním, co ještě čekali ve frontě. Později byla v kádrových dotaznících kolonka "chování za měnové reformy" a kdo se v den výměny neusmíval a neprojevoval ze státního bankrotu nadšení, měl škraloup.

O něco později vyvěsili v hostinci U Neužilů plakát.Znázorňoval houpačku, na té těžké straně, docela u země, seděla vítězná koruna a nahoře na druhé straně bezmocně, ba zoufale visely dolar, libra, frank, lira...

Hodně lidí přišlo o všechno. Vyprávělo se o muži, který na základě zkušeností z první reformy (bankrotu) z roku 1945 uložil veškeré úspory do mincí s tím, že mince zůstanou, nebudou se vyměňovat. Úspory byly dobré do šrotu. Reforma postihla i naši sousedku, starou babičku "babí" Pokornou. Šetřila si na pohřeb a peníze měla ve štrozoku.

"O všechno jsem přišla! Já teď nebudu moct klidně umřít!"
Otci se jí zželelo a peníze v patřičné výši jí dal. Ona ale nepřestala bědovat. "Ale babí, proč naříkáte? Vždyť vám ty peníze pan spisovatel dal!" "On by mi je dal stejně," pravila stařenka a dál naříkala nad svým osudem. Měla recht.

PSÍ PŘÍHODY: Oblíbená zábava
Pro Barta je to oblíbená zábava. Pro mne by to bylo utrpení. Příkladů takto rozporných bych dokázal najít hodně - zmíním se o jednom: požírání sněhu. Bart má doma misku vody, dokonce dvě, jednu v kuchyni v patře, druhou u dveří v přízemí. Žízní tedy netrpí, napije se, kdy se mu zamane. Sotva v těchto dnech vyjde ze dveří, začne požírat sníh. Dělá to s vervou, chová se jako kůň na pastvě. Ano, to je to správné slovo - Bart se pase na sněhu.

Když shrnuju sníh, běhá kolem mne, štěká a vráží tlamu do rostoucí hromady. A zase je tu jen jediný motiv, Bart chce pozřít to největší množství sněhu.

Brní mě až za ušima, když si představím, že koušu do sněhu. Nemám špatné zuby, naopak - kdyby mi tak všechno v těle chtělo fungovat tak jako moje zuby! Ovšem mám je dobré možná i proto, že nikdy nekoušu sníh...
Bart to dělá, i když má na hubě košík. Když je sníh mokrý, rychle si zalepí mřížku na košíku a pak běží ke mně a vypadá, jako když si dítě pomaže pusu čokoládou, až na to, že toto dítě je černé a chlupaté a čokoláda je bílá.
Sněhobílá.
Babičky říkaly, že proti gustu žádný dišputát. Takže mi nezbývá, než Bartovi popřát dobrou chuť.