RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - sportovní střelnice
Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? O těch pojednám. Pak dlouho nic - a vzpomenu na sportovní střelnice.
Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale zatápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde se nedalo přesnou střelbou nic získat, žádná trofej v podobě papírových růží nebo sádrové opičky. Byla to střelba pro střelbu samu, deset ran za... kolik? Za tři koruny? To bylo hodně peněz v roce 1955. Opravdu nevím.
Jedna taková střelnice byla na Karlově náměstí, v proluce vzniklé bombardováním, tam, kde je dnes skleněná kostka čehosi co je snad obchodní dům nebo kancelářské monstrum. Ta druhá střelnice byla na příhodnějším místě - pro mne, kluka ze Žižkova. Byla v průchodu dodnes existujícím, který vede z Opletalovy ulice kolem ČTK, po schodech dolů, odbočka doleva, ale neodbočovat, pak po schodech nahoru - a tam, vpravo, byla ta střelnice. Byl to fakticky krámek, tam se přišlo, na pulte pušky, "vojenské vzduchovky" s kulatou násypkou na broky a natahovací pákou.

Chodil jsem tam s tatínkem. Střelnici vedla žena, dle mého názoru bába, hodně při těle,oblečená do šedivého chalátu. A co teď napíšu - nevím, jestli to není výplod mé fantazie, nějaký nános vzpomínek smíšených se sny. Ta žena, spíš bába, svěřovala se tatínkovi, jaká pakáž chodí k ní do střelnice. Sotva ona se otočí, nezvedenci začnou střílet do ní, do zadku, do ramenou i do hlavy, z čehož má ona trvalé pozůstatky: pod kůží jí zůstaly broky! Sáhněte si pane!
Tatínek zdráhavě nahmatává brok pod kůži na paži. Sáhni si taky,chlapečku, vybídne mě. I já si sáhnu. Bába má broky i pod kůži na čele. Mám z toho pocit závratný, strach mě odrazuje, zvědavost přitahuje. A pak , jednoho dne, krám zavřen, a já si ho někdy připomenu a zkouším si připomenout na detaily, které by mi pomohly rozřešit záhadu. Pravda či sen? Buď jak buď, i tu pravdu, pokud byla, odvál čas.

PSÍ PŘÍHODY: Ve sněhu na Dívčích hradech
Ve středu vybyl čas na krátký společný výlet. S Vločkou, Bartem a Šogo jsme byli na pláni za Dívčími hrady. Máme teď věru divné počasí. Chvilku to vypadá, že bude pořádná zima zimovatá, pak nastane obleva a pokrývka sněhu, pracně nastřádaná z jednotlivých, lakomě utroušených vloček roztaje, pak přijde zase mráz.
Krajina nad ústím Prokopského údolí to všechno pečlivě zaznamenává. Výsledek? Hlavní cesta je sice krytá sněhem, ale pod sněhovou vrstvou se skrývá ledová plocha. Přišel na to Bart, když spatřil v dálce jedlého psa, pokusil se za ním rozběhnout, jenže tlapami prohrábnul vrstvu sněhu, dostal se na led, uklouzlo mu to a on padnul na hubu, tlapy roztažené, takže mi připomněl logo obrazového prohlížeče Irfan - přejetou kočku. Až na ten ocásek, ten samozřejmě nemá.