RODINA A PŘÁTELÉ: Po malé pauze na lyžích (na běžkách)
Obě moje Vločky jsou lyžařky a už delší dobu mě lámaly, abych se s nimi vypravil na sníh. Ptaly se, jestli jsem lyžoval. Ano, zněla odpověď, ale mám pauzu. Jak dlouhou? byly zvědavé. Čtyřicet let!
Taková je doslovná pravda. Naposledy jsem stál na lyžích v roce 1964, zřejmě touhle dobou, na vysokoškolském lyžařském výcviku v Deštné v Orlických horách! A nejen stál, ale i sjížděl, uměl zatočit, zastavit a když pak byly závěrečné závody, byl jsem osmej a to jsem minul jednu značku a musel jsem se vracet.
Pěkné, ale je tomu čtyřicet let.
"Lyžařův návrat" o němž referuji dnes, udál se v neděli o polednách v parku v Průhonicích. Lyže, to byly samozřejmě běžky, ovšem jiné kategorie, než byly ty, jež jsem si vyzkoušel tenkrát v Deštné. ty nové mají umělohmotné skluznice a na nich něco jako pilník či rašpli, takže to neklouže.
Asi čekáte, že se tu rozepíšu o tom, jak jsem padal na hubu a jak mi ujela lyže a jak jsem si vrazil smrček do nosní dírky. Nic takového! Jel jsem po cestičkách - Malá Vločka přede mnou, Sněhová Vločka jistila zezadu, nesekl jsem sebou ani jednou a ani jsem neztratil nervy kvůli tomu, že na mě Sněhová Vločka pořád křičela, abych ohejbal kolena a nestál na lyžích tuhej jako štafle.
No, jednu příhodu přece jen připojím.
Část cesty jsme vykonali po dně vypuštěného rybníka. Krásně rovná stopa, příjemná jízda! Dojeli jsme až k výpusti. Obě Vločky vyhopkaly po svahu nahoru. Já, rozvážný, jsem řekl, že do takového dobrodružství nepůjdu, že si lyže sundá a vystoupám nahoru po schodech.
Což se vskutku stalo, ovšem s tím doplňujícím detailem, že jsem udělal pár kroků po dně a prolomila se pode mnou tenká ledová kůrka a já zahučel do půl lejtek do smrdutého rybničního bahna.
Nikdy bych nevěřil, že jízda na běžkách dovede být i smrdutá záležitost!
Dovede, ale musíte na to být strýc Podger.