ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Křídla za sto let
Vzpomínáme na sté výročí prvních letů bratří Wrightových v letadle hnané motorem. Můžeme odhadnout, jak to bude za dalších sto let? Co si lidi myslěli v době Wrightů?
Před sto lety bylo rozhodnuto. Na letadlo "těžší vzduchu" čekali technicky informovaní lidé, jako my čekáme na palivové články, které zbaví arabské naftové parazity jejich vyděračské moci nad světem, dosud závislém na benzínu. I tehdy se vědělo, že "to" přijde, jenom se nevědělo, kdy to bude.

Iluze panovaly o něco dříve, koncem věku devatenáctého. Kdyby strojem času se dostal tehdejší zájemce o techniku do roku 2003, divil by se, že nevidí nad hlavou nebe plné balónů a řiditelných vzducholodí. Když vzhlédnete, pravděpodobně spatříte nad sebou kroužit jenom havrany, stejně jako je viděl kroužit Jan Neruda.

Jak to bude za sto let?

Technika se vyvíjí ve skocích. Pokrok přichází vždycky z nečekané strany. Ottův slovník naučný v devadesátých létech píše, že nafta je smrdutá kapalina vhodná jen k balzamování mrtvol. A vidíte, co se z ní stalo! Máme kolem sebe něco, o čemnevíme, že bude důležité?
Možná nemáme. Je možné, že jsme na konci poznání, že je vše zásadní vynalezeno a že už se na žádný zásadně nový princip nepřijde a bude se už jen zlepšovat až do definitivního zblbnutí. Ale také je možné, že dojde k nečekanému vědeckému a pak i technickému průlomu.

Například v ovládnutí gravitace. Pak bude nebe zapráskané dopravou, jako jsou dnes zapráskané ulice. A lidstvo bude šťastnější.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme si odvykli!
Zvyk je železná košile, odvykáme si však, jako by to byl hedvábný papír. Takže nás překvapí, například, brutální obsluha v restauraci.
Neberte to tak, že se chci napříště věnovat komunálním problémům typu "prodali mi smradlavej salám, lumpové". Snažím se případ pojímat sociálně a kulturně a s nadhledem a podhledem a náležitým vhledem, i když, přiznám se, naseru se, když si na to vzpomenu, což není příslušné mysliteli schopnému případ pojímat sociálně a kulturně a s nadhledem a podhledem a náležitým vhledem.

Takže případ byl ten, že v nejmenované vinárně v centru Prahy měl Klub Julese Verna výroční schůzi a byli jsme tam s Vločkou pozváni a chtěli jsme si objednat cosi se špenátem.

"Špenát neni," zněla odpověď.
Brokolice je špenátova příbuzná, tak tedy brokolice.
Po 45 minutách to čekání už bylo neúnosné, protože jsme měli další schůzku, na rodném Smíchově, v Mediterrané v budově Village Cinemas. Takže jsem číšnici upozornil, že objednávku rušíme, protože nemůžeme dál čekat.

"Co si myslíte? Nejste tady sami!" zněla vlídná odpověď.
Trochu jsem řval a šermoval prstíkem (výroky typu: "Tohle nikdy, slečno, už nikdy hostovi neříkejte, nejste tu sami, nikdy, už nikdy" a ona jen pomrkávala tupýma očkama. Šli jsme pryč.
Na ulici nás předběhl přítel Biedermann.
"Taky prcháš?"
"Ne, jen utíkám naproti do sámošky, vono jim došlo víno!" zněla odpověď.
Vypráskaná vinárna, jen co je pravda! Jako za starých debilních časů.

PSÍ PŘÍHODY: Nedráždi hada bosou nohou
Nedráždi hada bosou nohou, říká se. Maminka to měla jinak - nehřímej medvědu v ucho. Měl bych vymyslet modifikaci pasovanou na Barta.

Ono je to na pováženou, co si troufají všelijací psí pidimužíci. Během roku je mi to vcelku jedno, zato teď, když je náledí, je to na pováženou.