ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Tak na ně, kapitalisty
Do sněmovny se vrátila novela zákona, kterou se živnostníkům zvýší odvody. Vládní koalici vyslali komunisté na pomoc poslankyni Jitku Grruntovou, protože je potřeba nejméně 101 hlas, aby sněmovna přehlasovala prezidentské veto. Což se podařilo a prezidentem vrácená novela byla schválena. Živnostníci se tedy mohou těšit na rok 2006, kdy se vyměřovací základ pro odvody zvýší ze současných 35 na 50 procent. Komu asi poplynou takto vyždímané peníze? Na snížení státního dluhu? Na úroky na státní dluh? Anebo na zvyšování počtu úředníků a zvyšování úřednických platů? Zkuste si tipnout, dosavadní zkušenosti poslouží jako dobré vodítko.

Nad umělou spermií
Vymíráme? Nevadí? Vyrobíme se! Tak by mohlo znít optimistické heslo, navozené zprávou, že se podařilo vyrobit umělou spermii. V této chvíli je těžké posoudit, zda jde o humbuk za účelem získání peněz na další výzkum, anebo seriózní zhodnocení dosavadního vývoje. Jedno se dá čekat - rozhořčený pokřik ze strany budovatelů mýtických Hobitínů, nedotčených vlivem vědy a techniky. Ať fáma či fakt, jednou k tomu dojde - a bude to součástí života a podpora života. Před sto lety byla i transfúze krve medicinálně pokládána za nesmysl a mravně odsuzována jako zvrhlost. Dnes se zeptejte na názor těch, komu zachránila život. G.B.Shaw pokládal očkování za "drzý nesmysl"... Tak bychom mohli pokračovat dlouho. Takže znovu: vymíráme? Nevadí, vyrobíme se!

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - pražírna kávy
Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí.
K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo na zem, bylo nutno ho nalézt, očistit a vrátit do kafemlejnku. Otec mlel kávu ručně, v dřevěném kafemlejnku, pak v tureckém - byl to mosazný válec se zalamovací kličkou, těžko se dal sevřít rukama, otec ho musel tisknout i mezi koleny a mlel a mlel, až umlel. Měl taky pražicí aparátek - plechovou kouli, do které se zrnková káva nasypala a nad plynovým plamenem se koule točila klikou, káva se dopražila a pak teprve ji tec sypal do kafemlejnku.

Takovou pražírnu mohl mít doma každý druhý. Speciální ale byla na Jungmannově náměstí, hned vedle vchodu do Františkánské zahrady. Lidi tam stáli frontu u okénka a uvnitř byly pražicí pícky. Na výlohou byly vystavené pytle s kávou, jutové, s exotickými nápisy. Byl tam i pytel se zelenou, zcela neupraženou brazilskou kávou. Ten pohled mě fascinoval. Cizina, zahraničí, to pro mne bylo cosi tak nedosažitelně vzdáleného, jako Aldebaran. Tady, za sklem pražírny, byl hmatatelný důkaz toho, že cizina není něco jen tak smyšleného, o čem se v novinách píše, jak je to tam strašné. Ten pytel byl důkladný, kávová zrnka lesklá, skoro se k nim dalo skrz sklo přivonět.
Pokud ovšem jejich vůni nepřebila vůně kávy právě se pražící.

Tahle vůně nakonec způsobila zánik podniku. V první fázi připevnili na fasádu komín, plechovou rouru, vyvedenou nad střechu, aby odváděla páry z pražírny pryč. Roura byla dole otevřená a kapala z ní olejovitá tekutina, zřejmě vysrážený olej z kávových zrn. Nakonec krám zrušili.

Dnes by ho už nikdo neobnovoval. Proč taky? Pytlíky s kávou jsou dnes neprodyšné, tlakované, a mletá káva je v nich voňavá... skoro tak, jako ta, kterou tatínek umlel z čerstvě upražených zrn.

PSÍ PŘÍHODY: Těm hulvátům raději z cesty
Šogo je velmi jemná dáma. Bart je velmi nejemný pán. Jde to dohromady? Jde, ale musí se opatrně. Jakmile se na opatrnost zapomene, nedopadne to nejlíp.
Příklad z doby nedávné: jdu s Bartem a Šogo po hřebeni vrchu Mrázovka - nad ulicí Vrchlického. Cesta vede podél plotu zahrady střežené dvěma psy, jeden je německý ovčák, druhý je chlupatec původu nezřetelného. Psi dávají najevo, že je pán neplatí za flákání - jakmile někdo jde, hlídají, až uši zaléhají. No a když ten někdo je Bart, nastane rachot, známý z popisů soubojů bohatýrů v ruských Bylinách.
Když k tomu došlo poprvé, Šogo se dostatečně rychle neorientovala a Bart, jak byl v kalupu, do ní narazil, doslova ji sejmul, a chudák Šogo před sebou kutálel jako povalenou popelnici. Kvíkla, pak se oklepala a popoběhla: no toto! To je chování!