RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Mazaný Filip
Příšerná nuda, tak by zněla tato recenze, kdybych byl omezen na pouhá dvě slova. Nuda k nevydržení. A taky smutek, protože česká kinematografie se pyšní dvěma skvělými parodickými filmy, jeden je Limonádový Joe, druhý Adéle ještě nevečeřela.
Po protrpění filmu nastává další bolestná fáze - lámu si hlavu, jak je možné, že to tak špatně dopadlo, když je v tom filmu všechno dobré? Počínaje látkou - detektivka americké drsné školy ze závěru třicátých let. Recenzenti vysoce oceňují kameru Vladimíra Smutného, skvělá je výprava, přiznané ateliérové stavby doslova uchvacují, dokonce je tu dobré něco, co v českém filmu snad nikdy dobré nebylo , totiž zvuk: podařilo se dosáhnout toho, že hercům je rozumět, že ruchy hrají, že se orientujeme ve zdroji zvuku, opravdu, nevídáno, respektive u nás neslýcháno! Výborný je Tomáš Hanák, nezklamal Oldřich Kaiser, dívat se lze na Milama Šteindlera a Vilmu Cibulkovou, a na celou plejádu herců a neherců (včetně exgenerála Jiřího Šedivého), šmahem původem z divadla Sklep.

A přece výsledkem jsou přinejmenším rozpaky, spíše však nuda.

Vinen je dozajista Václav Marhoul, autor scénáře i režisér. Nezvládl tu obtížně zjistitelnou hranici mezi parodií a poetikou originálu. Knihy Raymonda Chandlera totiž samy o sobě vynikají drsným humorem a jsou plné skvělých hlášek typu "prázdný jako strašákova kapsa". Vnitřní monolog Mazaného Filipa se skládá z těchto hlášek - proč se smát, když je známe z Chandlera? Všechno co ve filmu vidíme vlastně nějak v Chandlerovi bylo a parodické jsou jen dílčí přeexpozice - například kdy gangsterské gorily přijdou do baru a praští Filipa do hlavy neandrtálským kyjem. To je ale na parodii málo.

Ztracenou příležitostí jsou písničky, ty mohly dát filmu rytmus. Vzpomeňme na skvělé songy z Limonádového Joe, vždyť se hrají a zpívají dodnes! Tady je song s taneční produkcí jediný, velmi dobrý. O to hůře, že dobrý, protože je škoda, že jich nebylo víc.
Někomu se film líbit bude, ve čtvrtek v kavárně Rybka ho někdo chválil (musím vyšetřit, kdo to byl!), v hledišti se lidi smáli. Takže si Mazaný Filip třeba svého diváka najde. Hledištěm Sklepa přece prošla spousta lidí!

PSÍ PŘÍHODY: Opatrnosti nikdy nezbývá
Šogo se nepere. Je to citlivá dáma. Někdy je přísná na drzého čokla - dotěru, to potom je schopná i ohrnout pysk a vycenit zub, ale nekouše a jak jsem řekl, nepere se. Bart, jak čtenářům NP známo, je psojedlý a má spadeno zejména na velké černé chlupaté psy. Takže nosí košík a zhusta je přivázán na vodítko, zatímco Šogo rejdí kolem dokola jako "libero".

Takto tomu bylo i v neděli, když se dopoledne udělalo hezky a vypravil jsme se s Vločkou, Šogo a Bartem na pláně u Dívčích hradů. Pejskům tam bylo náramně, pustil jsem Barta z vodítka, ale najednou - poplach.
Na obzoru se vynořil pán na tříkolovém vozíku, taženém trojicí psů: jeden vpředu, dva se snažili v druhé lejně. Samozřejmě že jsem hrábnul po Bartovi a připnul ho. To by bylo něco pro něho! Možná, že by ho zaskočilo to množství cílů, nevěděl by, co dřív, jestli pozřít tažné psy, anebo rozkousat tříkolku.
Pán zabrzdil to spřežení.
"Ještě toho bílýho!", volal na nás.

Měl jsem na jazyku odpověď "ten nekouše", ale... proč znepokojovat pána na tříkolce? Proč zneklidňovat tři pejsky, na každého připadá jedno kolo plus třetina pána? Proč pokoušet klidnou náturu naší Šogo?