ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Václav Klaus podepsal vyhazov Hybáškové
S hořkostí odjíždějí lidé z naší polní nemocnice v Iráku od rozdělané práce. Dobré jméno České republiky, které pomáhali budovat i daleko za iráckými hranicemi, zůstalo ležet v prachu. V týž den, tedy dne, podepsal prezident republiky Václav Klaus odvolání naší velvyslankyně v Kuvajtu Jany Huybáškové. Kruh mrzkosti a hanby se tímto podpisem uzavřel. Byl vyslán signál jasný jak světlo majáku - ČVeská republika je stát vedený bezpáteřníky, kteří se chtějí zalíbit každému a hlavně, aby se nenamočili. Tradice Mnichova 38 a února 48 zůstala neslavně zachována. Pak přijdou, po lete, mladí lidé s jasnýma očima a bdou se ptát - tatínku, maminko, proč jste si to nechali líbit? A ti budou říkat - co jsme proti tomu mohli dělat, dítě moje?

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - šumáky
U šumácích tu už psal Šaman, zdá se, že vzpomínka na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného - kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním.

Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady viděly šumáky, protože se obecně vědělo, že šumáky leptají žaludeční stěnu. Nedivil bych se, kdyby leptaly celý trávicí trakt!

Bývaly různé šumáky. Některé byly v pytlíčcích v podobě jemných krystalků - neklame-li mě paměť, na pytlíčku byl namalován kuchaříček v bílé čepici, s nadšením ve tváři lemtající božský nápoj šumák.

Šumáky se vyskytovaly nejčastěji v podobě kostek. Některé byly kropenaté, tedy obsahovaly jak barvivo a cukřivo, tak šumivo v jednom kompaktním celku, jiné ale byly ve dvou kostkách. Jedna s barvivem, cukřivem a chutivem, druhá byla jedovatě bílá a ta byla původce šumění.

Šumák skýtal největší rozkoš při lízání. Byla by zajímavá statistika, kterou už nikdy nikdo neudělá, kolik šumáků bylo sypáno do vody a kolik bylo lízáno. Měli jsme odřené, nepřirozeně červené jazyky! Lízaly se obě kostky najednou, ale postupně, jak člověk propadal této mánii, přikláněl se k bílé kostce na úkor kostky barevné. Zvrhlíci - i já se stal zvrhlíkem - nakonec zahazovali barevnou kostku a kdo dopadl tak, jak já, chroupal bílou kostku.
Odtud byla cesta k těžkým žaludečním potížím velmi krátká.

Šumáky měly obchodní název TIKI, nevím, co to znamenalo. Naposledy jsem se setkal se šumáky na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem dělal grafika v novinách a konzumoval šumák po litrech. Teď, při psaní, jsem se podíval přes Google, jestli šumáky přežily do jednadvacátého století. Ano, nabízí je na př. firma Matyska a.s. v Bystřici pod Hostýnem coby "instantní nápoj". Bože můj, instantní nápoj, to jsou mi konce!

Souhrn seriálu Zlatá padesátá - toto je už osmnáctý díl - je zde na Hyeně.

PSÍ PŘÍHODY: Sbližování pokračuje
Bart je neobyčejně galantní pes. Ještě se nestalo, že by na Šogo, fenu mé přítelkyně Sněhové Vločky, zavrčel. Pravda, někdy se stane, že oba utíkají za nějakým cílem, ať faktickým nebo imaginárním, a Šogo se mu zaplete pod nohy. Pak jde Bart přes ni a zaroluje ji pod sebe a Šogo se pak kutálí a kvílí. To ovšem není žádný akt agrese, to je prostě nehoda. Dáma se připletla.

Naopak Šogo vrčí a chňape, když se chce Bart přiblížit k jejímu teritoriu. To se stalo, že jsem s Bartem šel pro Šogo do bytu kde Šogo s Vločkou bydlí. Schodišťový vypínač zhasnul světlo právě ve chvíli, kdy jsem odemkl. Šogo se lekla a s vyceněnými zuby na Barta vyletěla. Bart, který se dnes ráno chystal vrhnout se na dva vlčáky a jistě by to udělal, kdybych ho neměl na vodítku, tento Bart zajel do tmy!