ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Soudce dosoudcoval - a co víc?
Soudce Petr Herman dosoudcoval. Nejvyšší soud ho definitivně odvolal, protože se několikrát zúčastnil soudního jednání ve stavu, kterému se lidově říká pod obraz. Dokonce v tomto nepožehnaném stavu hrubě oslovil muže, na kterého měla být uvalena exekuce. Marně se soudce hájil tím, že se podrobil protialkoholické léčbě a marně poukazoval na to, že 39 let řádně a důstojně soudcovskou činnost konal. Má dosoudcováno. Je to jistě přísný rozsudek. Soudce má s chladnou a tím spíš střízlivou hlavou soudit, tedy posuzovat činy občanů podle litery zákona. Tím spíš by měli mít chladnou a střízlivou hlavu ti, kdo si zákony vymýšlejí. Tedy poslanci a senátoři. To by asi nastal pláč a skřípění zubů, kdyby se měřítka uplatněná na soudce Hermana uplatňovaly v poslanecké sněmovně...

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - ježdění v tramvaji
Pokud se někdo zajímá o pražské tramvaje, mám pro něho link na speciální webovou stránku věnovanou tomuto tématu, dále je zajímavá stránka o historii. Já se omezím skutečně jen na vzpomínání.

Kde začít? Asi u osoby konduktéra. V tramvajích se prodávaly lístky, a prodával je průvodčí (nebo paní průvodčí). Průvodčí měl na sobě černou uniformu s čepicí. Nosil na břiše bachratou koženou tašku s lístky. V době mého dětství stál dětský lístek (s modrým pruhem) třicet, dospělý šedesát haléřů. Na popruhu tašky měl tramvaják kelímek s houbičkou na vlhčení prstů (aby se mu snadněji trhaly lístky) a kleštičky: na lístku musel procvaknout číslo tramvaje, datum, hodinu a úsek, ve kterém cestující nastoupil. Průvodčí též dbal na pořádek ve voze. Mohl komunikovat s řidičem - po délce vagónu po jeho obou stranách se táhlo kožené lanko. Průvodčí škubl, zvonek cinkl a řidič tramvaj rozjel nebo naopak zastavil, jakmile průvodčí škubal několikrát za sebou - za jízdy.

Na nás parchanty si dávali průvodčí pozor. Shromažďovali jsme se pokud možno na plošinách. Bavilo nás sypat písek násypkou na koleje (kisna s pískem patřila k výbavě, řidič sypal písek v zimě, aby při jízdě do kopce kola neklouzala) a obzvlášť zdatní nezbedníci do násypky čůrali. Některé typy tramvají bylo možno za jízdy rozkývat. Dělali jsme to na dlouhém úseku v Praze na Žižkově od Olšanského náměstí k Nákladovému nádraží. Musela na to být parta dobře pěti kluků, a rytmickým pohupováním se po krátké chvilce podařilo vůz rozkývat.
Na tramvajácích a konduktérech zvlášť jsme obdivoval chůzi. Dovedli se procházet po tramvaji, ať jela tramvaj sebe rychleji. Měli námořnický krok, léty vycvičenou rovnováhu. Když takový konduktér stál a štípal si lístky do foroty, měli jste pocit, že zapustil kořeny do podlahy (ta byla roštová, dřevěná). Málo kdy se konduktér dotkl, natož aby se zavěsil do koženého poutka (některé typy měly poutka dřevěná, kulatá, dokonce s reklamou - pozůstatek z první répy!

Zajímavou kapitolou bylo naskakování a vyskakování. Určitě se k tématu vrátím, dnes připomenu, co o něm pěkného napsal Václav Vlk st. zde na Psu.

PSÍ PŘÍHODY: Prací pomocník Šogo
Bart pranice miluje, toto jsem musel konstatovat už mnohokrát. Je to paradoxní, že já, jeho největší přítel, dělám všechno pro to, abych mu zabránil v tom, co on dělá nejraději. Takový ale už je život, takový je vztah m¨pána a psa, přinejmenším v tomto případě.