ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Jak dopadnou násilníci
Nechtěli ho zabít, jen se chystali mu zpřelámat kosti a zkopat ledviny, zkrátka - lidumilové. Skupina násilníků měla napravit hlavu redaktorovi České televize Jiřímu Hynkovi, který se nebezpečně blízko zajímal o hospodaření firmy Fytoz pana Stanislava Ohemy. Policie Hynka uchránila a násilníky pochytala. Happy end? Nejásejme předčasně. Uvidíme, co naše soudnictví udělá s tímto případem. Už jsme zažili mnoho případů, které byly na první pohled naprosto jasné a pak se původně podezřelí objevili na denním světle v andělských řízách a palmami v rukou. Jaké sázky by asi brala Fortuna, jak tenhle případ dopadne? Řekl bych, asi tak 100:1, že vyšumí do ztracena - na základě zkušeností z minulých případů. Něco se dozvíme už dnes, ve středu - soudce bude rozhodovat, zda podezřelé vezme do vazby.

RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě o psychologii ztracení se
Včera jsem tu psal o tom, jak jsme se v San Gimignano jeden druhému ztratili se Sněhovou Vločkou a jaké je psychologické pozadí toho všeho. Téma jsem nevyčerpal, proto se k němu dnes ještě vracím.
Podstata psychologie ztracení se tkví v tom, že se vždy ztratil ten druhý, protože ten první ví, kde je. Takže po prvním ztracení se v San Gimi nastalo druhé.
Musím ale uvést širší souvislosti.
Do San Gimignana jsme jeli autem,na nosiči naložená kola. Zastavili jsme se ve vesnici vzdálené asi pět kilometrů, sundali kola a jeli do San Gimi oklikou, přes hory doly, toskánskou krajinou - nikoli po silnici. Do města jsme dojeli a prohlíželi jsme si ho. Začalo se smrákat a měli jsme se k odchodu.
Zastavil jsem se, abych něco vyfotil, fotím, vzhlédnu a Vločka je na svém kole v čudu. Aha, jela napřed, řekl jsem si a vydal jsem se rovnou svážnou ulicí k bráně. Vločka tam nebyla. Ta brána mi připadala nějaká divná. Sakra, že San Gimi má dvě brány? Vrátil jsem se na náměstí a odtud jsem se vydal hledat jinou bránu. Tu jsem vskutku našel, ale až po notném bloudění uličkami města. Vločka tam nebyla. Zase náměstí. Brána. Náměstí. Najezdil jsem jednu slušnou etapu Tour de France. Pak jsem si řekl, že se asi Vločka vydala na vlastní pěst k autu.
Nervák: najdu tu správnou silnici? Všechny cesty vedou do San Gimignana!
Maloval jsem si katastrofickou situaci: co když mám klíče od auta já? Bál jsem se sáhnout do kapsy... Co když se netrefím a pojedu ze San Gimi do Sieny na kole 40 km, za chvilku už po setmění, s klíči v kapse a Vločka bude čekat u auta a pak taky pojede po setmění 40 km na kole do Sieny? Jask budou asi vlídná její slova, až tam před půlnocí dorazím a sejdeme se? Hezké by bylo, kdybych ztratil klíče od bytu a museli bychom se tam vlamovat...
Za těchto a podobných úvah jsem jel - kupodivu - po správné silnici a dojel jsem do oné vesničky právě ve chvíli, kdy Vločka vyjížděla autem mně naproti.
Hezkou tečku za tím vším udělal nějaký pán, který zastavil autem právě ve chvíli, kdy jsem slézal z kola, a řekl mi česky s důvěrou v mé znalosti prostředí:
"Pane Neff, nevíte tady v San Gimignanu o nějakém pěkném levném ubytování?"
Zvláštní: Já teď znám San Gimignano lépe než jeho leckterý rodák, jen žádného hotelu jsem si tam nevšiml.

PSÍ PŘÍHODY: S dvěma psy na vodítku
Syn David si půjčil moje auto a nějak se to všechno zamotalo, takže zůstalo v garáži dole u Anděla. Žádný problém! Ráno jdu na procházku s Bartem, vezmi to k Andělu, pes se cestou proběhne a domů pojedeme autem. Nebude to ostatně poprvé.

Jenže dnes jsem šel nejen s Bartem, ale i s Šogo mé přítelkyně Sněhové Vločky (mimochodem - tento "nick" pochází z filmu Hrdina). Dokud jsme šli divočinou vrchu Mrázovka, dával jsem pozor jenom na Barta, aby si náhodou někde nevyčíhal jedlého psa a nepustil se do něho. Ovšem dole pod kopcem přírodní divočina končí a začíná technodivočina, nasycená nejedlými automobily.