ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Čeření vody
Tři čtvrti hodiny před půlnocí sdělil Stanislav Gross, pro změnu nikoli v maskáčích, že patrola sbalila pár pasáků a několik štětek a že jinak je ve městě klid. Že je to magořina? Nikoli, toto je styl práce. Kdyby se sdělení řkoucí že "policisté nezjistili, že by byly v nočních podnicích ženy vystaveny nejbrutálnějším metodám" dostalo do redakcí pomocí agenturní zprávy, v novinách by z n něho neotiskli ani puntík. Když tuto banalitu řekne novinářům ministr vnitra krátce před půlnocí, je z toho námět pro komentáře.

Pro politika je nejhorší, když se nad ním uzavře olejnatá hladina nezájmu. To Gross dobře ví. Naštěstí má na povel doslova armádu mužů a žen v uniformách, které vyžene jednou na silnici, podruhé do bordelu. Situace na silnicích sice i nadále připomíná jatka a štětky se dál vesele prohánějí po centru města, ale účel je splněn, o ministrovi se mluví.

Toto podezření může Gross vyvrátit jen tak, že přítomnost policistů na silnicích a ulicích bude trvalá a bezpečnost se zlepší. Pak ustanou i vtípky, třeba by Gross svolával tiskovky na dvě ráno.

Země je placatá a netočí se. Bylo by zajímavé zjistit, kolik lidí věří tomuto nesmyslu. V létě je teplo, protože je Země blíž Slunci. Zkuste si ověřit, kolik vašich bližních si takto vysvětluje rozdíl mezi ročními obdobími! Přitom Země je naše kolébka, naše domovina. O vesmíru jsou naše představy ještě zmatenější a mlhavější.
Proto je příjemné, když někdo přijde s názorným příkladem nebo dobře pochopitelnou metaforou. Velký třesk, to byl snad první bombastický slogan tohoto druhu. Každý z nás někdo upustil na zem džbán, sklenici, cokoli, co pořádně třískne. No a s vesmírem je to podobné, řekneme si a máme příjemný pocit pochopní problému. V těchto dnech se hovoří o modelu vesmíru, který podle nové teorie by měl být "něco jako kopací míč", sešitý ze segmentů. Trochu mrzuté je, že se ty segmenty jmenují dodekahedrony. Kdyby to byly pivní tácky, bylo by to lepší, ty si dovedeme představit snadněji, než dodekahedron. Komentáře k objevu pětice vědců ve složení Jean-Pierre Luminet, Jeffrey R. Weeks, Alain Riazuelo, Roland Lehoucq a Jean-Phillippe Uzan jsou zároveň opatrné i nadšené. Opatrné v tom, že jde zatím jen o jednu z možných hypotéz. K základním pravidlům vědy patří princip důkazu, princip obhajoby teze proti námitkám, ba sveřepým útokům. Prosazení teorie, to je něco jako soudní proces. Teprve když padnou poslední pochyby, teorie je zařazena do vědecké výbavy současného stupně poznání - a třeba bude v další fázi popřena, jakmile poznání postoupí o nějaký ten krok vpřed. Tuto teorii si zmíněná pětice také nevyseděla nad prázdným papírem. Je založena na měřeních kosmických sond COBE a WMAP. Cenné byly zejména výsledky práce sondy WMAP. Na jejich základě se upřesňuje odhad stáří vesmíru, tedy doby od Velkého třesku na 13,7 miliard let. Hmota v tom smyslu jak ji známe tvoří pouhá čtyři procenta hmoty vesmíru. Zbytek je skrytá energie a skrytá hmota neznámé povahy. Když toto vezmeme na vědomí, pak s uspokojením přijmeme tezi, že vesmír je "něco jako kopací míč". A navíc se z těch nových poznatků ozývá jakési ťukání: objevy jednadvacátého století, které změní svět, se klubou jako ptáček z vejce. Myslím, že se můžeme těšit na další překvapení.

RODINA A PŘÁTELÉ: Naposledy jsem byl zombivcem
V noci z pátku na sobotu jsem naposledy vystupoval před kamerou ve filmu Choking hazard coby zombie neboli zombivec v lese poblíž obce Luka pod Medníkem. Mám už hodně zkušeností, ale doufám, že už je nikdy nebudu potřebovat.
Tak například coby mazák jsem se dohodl s produkcí, že nenastoupím - dejme tomu - v deset večer. Že mě zavolají telefonem a že přijedu, až opravdu mě bude zapotřebí. Luka pod Medníkem jsou z Prahy coby silný zombie lidskou lebkou dohodil. Takže mě zavolali po půlnoci, já tam před jednou byl a před kameru jsem se dostal v pět ráno. Čili, příště, až mě zavolají, nastavím si budík plus tři hodiny a budu spát dál. Až na to, že nebude žádné příště.

Ale abych se pořád nevytahoval, přidám něco ze zápisníčku strýce Podgera.
Coby mazák jsem předposledně odjel domů v kostýmu zombieho. Proč by se měl někdo jiný špacírovat v mé košili a mých kalhotách a mé kamizole? No a v pátek odpoledne jsem se chystal na poslední vystoupení. Kam medle jsem si dal košili a kalhoty a kamizolu?
Prošel jsem byt. Nikde nic. Prohledal jsem garáž. Nikde nic. Prolezl jsem všechny skříně, našel zimní vložku do motocyklistické bundy Dainese, kterou jsem nemohl najít. Žádná zombie kamizola.
Začínal jsem být lehce nervózní.
A nakonec..
Předposledně, když jsem se vracel z natáčení, jsem si kostým svlékl, pečlivě ho složil a uklidil do velké plastikové tašky a tu jsem si položil ke dveřím, abych ji nehledal, až půjdu na svoje poslední vystoupení v lese poblíž obce Luka pod Medníkem.
No uznejte, mohlo mě tohle po týdnu napadnout?

PSÍ PŘÍHODY: Jak Vločka venčila Barta
Bart si oblíbil moji přítelkyni Sněhovou Vločku a ona ho má též ráda. Jenomže s těmi společnými procházkami je to jaksi obtížné. Bart váží padesát kilo a Vločka též. Bart má čtyři nohy a těžiště nízko nad zemí, kdežto Vločka je přece jen dvounožec se všemi nevýhodami, které zná homo erectus po statisíce let. Proto ji odrazuji od úmyslu, že by si někdy vyšlápla s Bartem sama na vycházku.